Олена Спрогіс Olena Sprogis

* 1978

  • „Myslím, že to bylo 8. března, když ke mi přivedli dvě těhotné ženy. Nevím, jak se to sešlo. Byly z různých míst, ale jejich děti byly stejně staré. Jenom jedna měla chlapečka a druhá holčičku. Jedna měla Darynku, druhá Romčyka. Děti jsou stejně staré, mají narozeniny ve stejný den, a obě matky jsou opět těhotné a ve stejném stupni těhotenství. Jedna s manželem, druhá bez manžela. A oči těch dětí… Jsme zvyklí, že děti se smějí, pláčou, reagují na zvuky, na hračky, na cokoli. Bylo jim deset měsíců. Nereagovaly vůbec na nic: ani na chrastítka, ani na telefony. Romčyk, když viděl světlo (obyčejnou žárovku), tak se na to světlo takhle díval, protože ve sklepě žádné světlo neviděl. To jsou děti, které se ničím neprovinily. Taková je válka… A velmi, velmi staří lidé… Když si uvědomíš, že celý život obětovali svým dětem, vnoučatům, domům, stavbám, svému živobytí. Teď nemohou pracovat, nemají co dělat a nemají vůbec nic. Vůbec nic nemají. A oni se na tebe dívají a říkají: ‚Kam mám jít?‘ A ty nevíš, co na to říct. Jediné, co si přeješ, je, aby až od tebe budou odcházet, vzpomínali na toto místo s úsměvem. A aby jednou řekli: ‚Víte, bylo takové místo… Pobyl jsem tam tři dny, ale nikdo mě neurážel, přijali mě a pomohli, jak jen mohli.‘ Je to velmi těžké, aby lidé u nás… Nemyslela jsem si, že je to možné… Přijeli – odjeli, ano?! Jsou to cizí lidé. Pokud tu žijí déle než dva týdny, když je vyprovázíme, je to velmi bolestné. Byl u nás takový muž, který byl po mrtvici a trochu… Bylo potřeba mu zvlášť stlát postel, protože chodil pod sebe, čůral. Ty každé ráno přijdeš: ‚Vovčyku!‘ A on se bojí, že mu vynadají. Říkám: ‚Tak! Tady je oblečení, a do sprchy!‘ Chodí o dvou holích. Sedí tam Nina Viktorivna, jedna ze služebnic, pracovnic, říká: ‚Leni [Olena je ukrajinská podoba ruského jména Alena, Lena], řekni mi: My tu kvůli každému pláčeme. Co myslíš, budeme plakat i pro Vovčyka? Už tři měsíce nám dělá problémy.‘ Říkám: ‚Ne, já nebudu.‘ A najednou nám z nějakého kyjevského centra [volají], že si našeho Vovčyka berou. On už… sešel ze schodů, a tak se k nám otočil… Říct, že jsme plakali, je slabé slovo! Pak jsme mu ještě volali, dokud bral telefon. Ale teď ho možná převezli někam jinam. Na to si velmi těžko zvykáš… Když si lidé ještě berou to nejdražší, co mají. Je to jejich domácí zvíře. Žijí u nás. A přijíždějí dobrovolníci a říkají: ‚Polsko, ještě jedna věc: zvířata nejsou povolena.‘ A když říkají: ‚Můžeme je nechat u vás?‘ Voláme do města, do organizace ‚Druh‘ nebo do jiných útulků, kam je možné je předat. ‚Slibuji vám,‘ – říkám, ‚že na ulici nebude, někomu ho dám.‘ Je to těžké, když si sednou a loučí se s nimi. Odvezli všechno, co mohli. Ale dál to nejde. To je těžké. Je těžké, když přivážejí staré rodiče a mladým nabídnou (stalo se to jen ve dvou případech) velmi dobré podmínky. Ale aby je mohli využít, musejí své rodiče opustit. Zatím jim budeme dál pomáhat, a oni, a když odcházejí, podřepnou a říkají: ‚Seženu si práci a vezmu tě k sobě.‘ Nebo: ‚Jak jenom budu moct, pomůžu ti.‘ Těmhle rodičům se nedá podívat do očí. A pak: ‚Nevolali?‘ ‚Ne,‘ odpovídáš… To je v této práci těžké, promiňte. A také když lidé volají: ‚Je možné se k vám vrátit?‘ Tehdy se usměješ: ‚Ano, pokud se chcete vrátit.‘ To znamená, že to neděláš zbytečně. A když zavolají z vašeho projektu… [jde o projekt „Strážci paměti: Zkušenosti žen v Doněcké oblasti ve 20. a 21. století“, v rámci něhož byl natočen rozhovor s paní Olenou]. Říkám: ‚To už…, myslím, že pokud dobrovolníci vědí, pamatují si, znamená to že to neděláš zbytečně; vše je, jak má být.‘“

  • „Pátý červen, kdy ze směru od Slovjansku vstoupila do města ukrajinská armáda. Napočítali jsme osm obrněných transportérů. Zastavily naproti našemu domu. Byli jsme ve městě. Děti byly samy doma. Dcera říká: ‚Mami, tak a tak.‘ Říkám: ‚Dašo, jakou mají vlajku?‘ Ona říká: ‚Ukrajinskou.‘ – ‚Proč se bojíte?‘ – ‚Protože střílejí.‘ – ‚Kam střílejí? Tam, kde stojí [okupační vojska]? Lehněte si na zem, přikryjte se dekami. Ničeho se nebojte.‘ Jedeme, a nemůžeme projet, protože tam… Letíme domů přes pole, prostě přes všechna pole, protože tam jsou děti. A proti nám se řítí velké černé auto. Strašně jsme se báli, že je to… Říkají nám: ‚Nejezděte tam.‘ Já říkám: ‚My jsme místní, vyznáme se tu.‘ Protože tam se nedá projet. Přijíždíme a já říkám: ‚Daško, co se stalo?‘ – ‚Strejda,‘ – říká, – ‚strejda seděl u nás na stromě. Roztáhla jsem závěsy a dívám se. A on mi ukazuje takhle: zatáhni závěsy, a říká: ničeho se neboj.‘“ – „A co bylo pak?“ – „Pak zaklepali. Zeptali se, jestli můžou jít dovnitř. Nikdo tam nebyl. Nikdo nikoho neskrýval. Podívali se, neuráželi, nestěžovali si, nic. Omluvili se. Dcera už byla starší. Otevřela dveře. Nikdo ji neurážel, nic takového. Všechno to je strach, bolest. To je vše. Pak, 5. června, byla velmi hrozná noc. Hodně stříleli… A následující den jsme se dozvěděli, že Kramatorsk byl osvobozen.“ – „Jak jste se to dozvěděli?“ – „No, jak? Všichni to věděli! Předtím byl velký klid, nejezdila žádná auta a nad městem dvě hodiny létalo letadlo. A nic se nedělo. Jak jsme se to dozvěděli? Protože jsme první obec od [strany] Slovjansku. A když už zajeli, prostě projížděli, nikdo nestřílel a byly tam vlajky; to už jsme pochopili, že ukrajinská armáda je ve městě, že už je konec, nikdo [z okupantů] nezůstal.“ – „Jaké jste tehdy měli pocity?“ – „Sláva Bohu, že všechno skončilo. Pak, neznámo proč, dovolili [okupantům] jít směrem k Doněcku. A to ‚dovolili jít‘ trvá dodnes.“

  • „Tři měsíce nám vůbec nedali výplatu.“ – „A jak jste žili?“ – „Cestující nám nechávali jízdenky. Nebrali si jízdenky [to průvodčí umožnilo oficiálně jednou prodanou jízdenku prodat opakovaně a tím získat peníze navíc]. Věděl jsi, že máš plán [pracovní]. Tehdy to bylo tak, že jsme z těchto peněz žili. A to máme s dcerou dodnes. Když vím, že se dcera vrací z Charkova domů, první, co udělám, je, že jí v supermarketu koupím ‚Kinder vajíčko‘. Otvírám ledničku a dávám ho do dvířek, kde jsou vajíčka. Ona první, co udělá: ‚Ahoj, mami!‘ Otvírá ledničku. Když tam je, maminka ji čekala. Každý den tam [v práci] něco počítáš, odevzdáváš ty plány. A o peníze, které ti zbyly, o ty, které ti darovali, [se dělíš] s řidičem… Protože řidič je také bez výplaty. Pak jdeme koupit něco domů. Když je to dlouhá směna, tak ráno vyjíždíš ve 4:57 a přijíždíš ve 13:58. Celou dobu na nohou. Jdeš na trh… Podle toho, kolik máš peněz, kupuješ domů něco k jídlu. Když usoudíš, že je to opravdu dobrý den, můžeš si dovolit koupit svému dítěti ‚Kinder‘. A když se vracíš domů, ona říká: ‚Mami, měla jsi dneska dobrý den?‘ Tak to zůstalo dodnes – ta maličká, drobná věc, kterou jsem pro ni tehdy mohla udělat.“

  • „Moje dcerka šla do první třídy, ale řešila rovnice pro třetí třídu. Byla to komunikace, kreslení. Dohromady to bylo všechno na takové úrovni, že absolvovala ukrajinské gymnázium se zlatou medailí, s červeným diplomem. Končila ho ale v roce [20]14, kdy tady byla válka. A na oslavě u nás byli lidé, kteří to všechno…“ – „Sledovali?“ – „Ano. Zlatou medaili mé dceři prostě vložili do ruky, protože byla na modrožluté stuze. Vynechali ten slavnostní okamžik, kdy by všem pověsili medaile na krk. Aby jim je nestrhali. Prostě jen tak, aby ji ochránila, do ruky. Pak bylo ZNO [externí nezávislé hodnocení na Ukrajině – zkouška pro přijetí na vysoké školy]. V Kramatorsku ho nedělali. Poslali jsme ji do Oděsy. A já dodnes nechápu, proč děti z Doněcké a Luhanské oblasti z nějakého důvodu posadili do zvláštní třídy. Pak nejvyšší počet bodů, který bylo v ZNO možno získat, byl 200. Ona měla 197, 183 і 189 bodů z těch tří předmětů. A já říkám: ‚Posadili jste je do zvláštní třídy? Co, ukázali vám, co v nich je?!‘ Takto na ně tlačili; bylo to tehdy hodně bolestivé. Nebyla to přece jejich vina. Připravili je tehdy o všechno: o normální maturitu, o slavnostní vyřazení abiturientů… Při jejich maturitě byla válka. A před dvěma lety, když můj syn končil střední školu… Když začala válka, bylo mu dvacet let. Jeli jsme mu vybrat oblek. On říká: ‚Mami, pojď, koupíme takový, aby byl i na maturitu i na svatbu, abychom nemuseli kupovat dva.‘ Sedmadvacátého února mu bude 20 let. A 24. února začíná válka. Svatbu odkládáme na léto. On zůstává bez slavnostního vyřazení abiturientů. Přijíždíme na ‚Novou poštu‘, dostáváme obálku a tam je jeho diplom, vysvědčení. Dívá se na to a říká: ‚Mami, moje maturita je ještě »lepší « než Dašina [Daša je domácká podoba jména Daryna].‘ Takhle se nás dotkla válka.“

  • „Babička vyprávěla takové příběhy, z těch třicátých let… Bylo jí tehdy 10–12 let. Co vyprávěla? Že tam jezdili nějací policajti s vozy, kteří všechno odváželi. Jak kopali zemljanky. A chodili do té zemljanky. Protože mi vyprávěla, jak schovávala kůzlátko. Ono mekalo, a ona říká: ‚Musela jsem mu takhle rukama držet tlamičku, aby nemekalo, aby ho nenašli, aby nám nesebrali poslední kůzlátko.‘ A to byla jejich záchrana – nějaké dvě sklenice mléka pro děti. Všechny děti přežily.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kramatorsk, Donetsk region , 20.04.2024

    (audio)
    délka: 02:06:23
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěla bych, aby lidé na toto místo vzpomínali s úsměvem

Olena Sprogis v Kramatorsku, 2024
Olena Sprogis v Kramatorsku, 2024
zdroj: Post Bellum Ukrajina

Olena Sprohis (rozená Atuašvili) je vedoucí azylového centra pro vnitřní přesídlence v obci Jasnohirka. Narodila se v roce 1978 v Kramatorsku v Doněcké oblasti. Její otec pochází z Kachetie (Gruzie), svou dceru ale neučil gruzínský jazyk ani kulturu. Paní Olena prožila celý život v předměstské obci Jasnohirka. Získala vzdělání v oboru kuchař-cukrář a kuchař-technolog, ve svém oboru ale nepracovala. Po ukončení studia se poprvé vdala. Po rozvodu sama vychovávala dceru a pracovala jako průvodčí v tramvaji. V roce 2002 se znovu provdala, a poté se plně věnovala rodině. Nějakou dobu se zabývala ručními pracemi a chovem čistokrevných koček. V roce 2014 přežila okupaci Kramatorsku ozbrojenci „DLR“. Po osvobození města s optimismem sledovala k změny, k nimž začalo docházet poté, co sem bylo z okupovaného Doněcku přesunuto oblastní centrum. Se začátkem totální invaze se zapojila jako dobrovolnice do organizace azylového centra pro vnitřně přesídlené osoby, které bylo zřízeno na půdě křesťanské církve v její vesnici. Od roku 2023 je vedoucí azylového centra a pokračuje v poskytování dočasného přístřeší lidem evakuovaným z nebezpečných oblastí Doněcké oblasti.