„My jsme tomu zcela bezvýhradně věřili, že to bude lepší. Neuměli jsme si představit, že by to mohlo být ještě lepší. My jsme byli prostě rádi, že režim taje, že to měkne a že to bude k životu. Takže jsme tomu fandili. Asi jako většina svobodymilovného národa, která byla ráda, že tam ti čtyři hlavní vůdci jsou. Věřili jsme, že to bude v pořádku. Musím říct, že i po roce 1969 nám ale dlouho trvalo, nebo alespoň mně, než jsem pochopil, že bychom měli pohled na tyto lidi pozměnit. Vydrželo to ale dlouho – ještě nedávno, když dělalo Národní muzeum výstavu a připomínalo rok 1968, kdy před muzeem dokonce stál tank, který na něj mířil, jsem si uvědomil, že i ta nová interpretace je pořád jen omíláním toho starého. Pořád to byli ‚hrdinové‘. Byl tam zmíněn také ‚jakýsi‘ Kriegel. To už ale mělo být dávno přehodnocené. My jsme neměli Dubčekovi odhalovat bronzovou desku na nové budově Národního muzea. To už mělo být dávno passé. Dnes mám tedy názor úplně jiný. Řekl bych, že asi hodně přísný. Ale když už soudruzi měli odvahu dělat změny, měli vědět, do čeho jdou, a měli za to nést zodpovědnost a v Moskvě neměli nic podepisovat. To byla zrada. A toho Kriegla si velice vážím.“
„Díky Jiřímu Fajtovi a ještě dalšímu kolegovi z mého oddělení Vladimíru Brychovi se podařilo 22. listopadu na budovu Národního muzea umístit na balkon před panteonem transparent, kde bylo napsáno: ‚Národní muzeum s národem.‘ Jakmile se to dozvěděl ředitel, byl z toho velký průšvih. A protože se proslechlo, kdo to tam vyvěsil, tak si mě zavolal ředitel historického muzea Národního muzea Vlastimil Vondruška a velice rezolutně mi přikázal, že to okamžitě musíme odstranit. Šlo do tuhého. Vzhledem k tomu, že přístup z panteonu na balkon byl umožněn jen jediným klíčem, který měli ti mí dva kolegové, tak jsem se s nimi domluvil a vyprovodil je přes vestibul, aby mohli utéct ven. Ten vchod byl už velice přísně střežen. Byla tam soudružka Abrhámová ze zvláštního oddělení, která to tam hlídala, ale v tom zmatku se mi podařilo dostat ty kluky ven i s klíči. Pak mi říkali, že šli do hospody a přemýšleli, co bude dál, jak to s nimi skončí. Nikdo ještě nevěděl, jak to dopadne. Mohlo to dopadnout velmi špatně. Se mnou tedy už nikdo nic nedokázal. Řekl jsem, že nevím, kde kluci jsou, a klíč nemám. Transparent tam tedy vydržel a každým dnem bylo jistější, že tam vydrží, protože vývoj šel kupředu.“
„Dostal jsem za úkol od tehdejší vedoucí Zoroslavy Drobné, abych pro panteon sehnal nějakou přijatelnou bustu Zdeňka Nejedlého, že tam ještě není a že je stranický úkol ho tam doplnit. Tak co jsem mohl dělat… Přestože jsem věděl, že Nejedlý ten panteon kdysi těžce poznamenal, protože z něj vyházel kdekoho, musel jsem úkol nějak splnit. Pokusil jsem se sehnat nějakou slušnou bustu a sehnal jsem sochařsky dobrou bustu od Jana Laudy. Takže mým přičiněním, byť nechtě, jsme vystavovali i bustu Nejedlého, která tam už nyní zase není.“
„Lapidárium bylo už několik let v havarijním stavu. Tekla tam voda, předměty kamenné i sádrové stály ve vodě a nikdo nevěděl, co s tím. Říkalo se tomu hřbitov plastik. Já to měl zachraňovat. Byl jsem na to sám. Paní doktorka mi říkala: ‚Luboši, jestli chcete s tím lapidáriem něco udělat, tak to musíte udělat jako pes, co se zakousne do nohavice a nepustí.‘ Tak jsem se o to snažil dvacet let. Bylo to často velmi zoufalé. Například už po několika dnech po mém nástupu jsme dostali od Parku kultury a oddechu Julia Fučíka výpověď, stručné oznámení, že nám dávají výpověď, že si máme vystěhovat věci z objektu lapidária a prázdné ho máme předat, klíče odevzdat v kanceláři. Byla to taková ta tupá úřednická mluva, kterou nezajímá, že tam jsou originální sousoší z Karlova mostu, která mají šest metrů na výšku, že jsou často pomocnými traverzami zabudovaná do zdí...“
„Já jsem se do Prahy dostal až na podzim 1968, protože škola dlouho nefungovala. Nikdo nevěděl, co bude. Přednášející se omlouvali nebo byli odvoláváni a pak už nepřišli. Vypukly tam okupační stávky, takže jsme spali třeba na fakultě, ale to jsou známé věci. Dlouho to trvalo, než začal normální chod. Pak do toho přišla ta hrozná věc s Janem Palachem. Náš ročník byl zrovna v Orlických horách na lyžařském výcviku, takže jsme se to dozvěděli tam. Každý, kdo mohl, se pak zúčastnil pohřbu. Bylo to velice emotivní. Člověk pak také pozoroval proměny některých kolegů z oboru, které když jsme poznali, byli ještě plni odporu k okupačním armádám, a pak jsme se najednou během půl roku dozvěděli, že ten člověk už je v SSM. Lidé se takto měnili a ukazovaly se charaktery.“
„Další rarita byla, že kulka prostřelila zasklený obraz. Nebyl to klasický obraz, ale takové tablo z roku 1921, které má francouzský text a ilustrace Františka Kysely. Ten text seznamuje účastníky Ženevské konference z roku 1921 s historií českého národa. Je tam jeden odstavec týkající se husitství, další Bílé hory a tzv. temna a další odstavec týkající se obrození a osvobození našeho národa. A představte si, že ta kulka rozbila sklo a prorazila slovo ‚libération,‘ tedy osvobození. Jako kdyby bylo nutné i toto ‚osvobození‘ nějak zlikvidovat. Je to až těžko uvěřitelné. Tento obraz jsem nedával restaurovat. Naopak jsme to zdokumentovali, nechali tam rozbité sklo a překryli novým sklem, aby se to nerozsypalo. Je to tedy doklad nejen o Ženevské konferenci, ale i o 21. srpnu 1968.“
Lubomír Sršeň se narodil 12. prosince 1949 ve Vejprtech, kde se po válce seznámili jeho rodiče. V roce 1952 se rodina přestěhovala do otcovy rodné vesnice Habrová, která je dnes součástí Rychnova nad Kněžnou. Otec Lubomír Sršeň byl vyučený jako obchodní příručí a pracoval jako aranžér výloh, maminka Marta byla textilní dělnice. Lubomír za studií na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou provázel v rychnovském zámku, kde se v něm probudil zájem o dějiny umění. Po maturitě v roce 1968 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor dějiny umění a dějepis. Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v Rychnově. S otcem na motorce rozváželi plakáty a letáky po Orlických horách. Na podzim roku 1968 se na vysoké škole v Praze zúčastnil okupačních stávek a sledoval, jak se s nástupem normalizace začaly projevovat charaktery. V roce 1973 absolvoval úspěšnou diplomovou prací „Sochařská výzdoba hlavního oltáře v kostele Marie Sněžné v Praze“ a ještě téhož roku uspěl ve výběrovém řízení na pracovníka oddělení starších českých dějin v Národním muzeu. Následujících dvacet let se s nasazením všech sil věnoval záchraně Lapidária Národního muzea, největší státní sbírky kamenných soch a architektonických článků z období 11. až 19. století, která se nachází v osmi sálech pavilonu pražského Výstaviště. Lapidárium bylo otevřeno v roce 1993 a o dva roky později dostalo významné ocenění „Muzeum roku“ ve Švédsku. V době sametové revoluce čelil pamětník například problémům kvůli vyvěšenému transparentu na budově Národního muzea. Od roku 1986 byl vedoucím oddělení starších českých dějin, od roku 1998 pracuje v tomto oddělení jako vědecký pracovník a je i kurátorem některých uměleckohistorických sbírek Národního muzea, například kolekce malovaných portrétů. V letech 1998 až 2012 zastával funkci vedoucího redaktora periodika Sborník Národního muzea v Praze. Jeho specializací je výtvarné umění v Čechách v 16. až 19. století. Od devadesátých let se věnuje především sbírce portrétů. Jeho žena Milena vystudovala muzikologii, zabývá se dějinami architektury a s Lubomírem vychovali tři děti. V rozhovoru pamětník popisuje také historii Národního muzea, jeho proměny, události, které prožil v Národním muzeu, a zajímavosti z jeho oboru.
Lubomír se zúčastnil mezinárodních sympozií v Polsku o barokním sochařství (1978, 1981, 1985) Dr. Miloš Stehlík a doc. O. J. Blažíček v Klodsku 29. září 1978
Lubomír se zúčastnil mezinárodních sympozií v Polsku o barokním sochařství (1978, 1981, 1985) Dr. Miloš Stehlík a doc. O. J. Blažíček v Klodsku 29. září 1978
