„Chudák, taky zametal! Jednou jsme jeli domů do Uhříněvse a on zametal to nádraží. To nádraží zametal a říkal mi, že to je dobrý, že občas najde korunku. Jak lidi ztratí peníze. Že si nestěžuje, že občas najde korunku. Ježiš! Pan Urban!“
„Jak začali houkat, to znamenalo, že už jsou nad námi někde, ta letadla, abychom šli do sklepa. Tam už byly připravené lavice, na ty jsme si sedli. Jednou tekla voda až do toho sklepa. Ježiš! Každej vyskočil, mysleli si, že už se bomba strefila. A můj manžel, takovej… nechal otevřenej kohoutek a ta voda tekla až do sklepa. Ježiš! Ale nikdo nenadával. Lidé, jak byli tenkrát takoví… Říkala jsem si, jé, ti mi budou nadávat. Ale naopak, smáli se tomu. Ježiš! Najednou voda teče. Já jsem říkala: ,Tak se do nás strefili, voda teče.‘ Ale to můj manžel nezavřel kohoutek. Ten byl teda taky praštěnej...“
Vlastimila Šrůtková, rozená Radová, se narodila 2. října 1918 ve Vídni. Její otec byl automechanik, který přišel do Vídně za prací. Po několika letech se rodina přestěhovala do Uhříněvsi, kde Vlastimila vychodila obecnou školu a měšťanku. Poté nastoupila na Českoslovanskou obchodní akademii v Praze v Resslově ulici. Po maturitě krátce pracovala pro Společnost přátel žehu. Na dovolené v Jugoslávii poznala svého budoucího manžela, ředitele sítě podniků hoteliérů Urbanových. Od svatby společně žili v bytě v Myslíkově ulici a postupně se jim narodily čtyři děti. Po válce si její manžel pronajal turistickou chatu u propasti Macocha, kde Vlastimila Šrůtková každou sezonu (od jara do podzimu) pracovala jako kuchařka až do 70. let. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 její tři dcery emigrovaly do Spojených států amerických a do Kanady, syn Jiří zůstal v Československu.
