Anna Stará

"To jsem chodila šest roků do německé školy do Drnholce a potom další tři roky jsem chodila tady do Frélichova do české. To tenkrát těm chorvatským děckám ještě udělali JUK se to jmenovalo, Jednoroční učební kurz, kurz, abychom se naučily česky. Takže jsme chodily devět let do školy, ne osm. Osm let se chodí do školy normálně, základní, a potom jako že jsme byly tak postižení, že jsme neuměly česky, tak ještě jeden rok. JUK."

"To byl barák na spadnutí, to byly trámy, navrchu byla sýpka dřív, tolik šrotu tam bylo, od myší, padaly myšince do pusy. Oni měli dostat stoprocentní náhradu, že neměli konfiskát. Kdo měl konfiskát, tak nemohl dostat ani restituci zpátky. Oni ale měli dostat rovnocennou náhradu. Jenže to byl barák… stěna jim spadla do ložnice. Tam byl chlív a to bylo promočené a spadlo jim to na postel. Potkany prolezlé… Tam nám taky potkani obrali vánoční stromek. A ve Vlasaticích to bylo to samé. Taky měli dostat stoprocentní náhradu a nedostali nic. A když tatínek hledal nějaký jiný barák, ještě tam byly baráky, tak ´No jo, vy jste starej. Tady je dvanáct hektarů pola, to nemůžete dostat. Vy byste to neobdělal.´ Tak nesehnal."

"Tam to bylo hrozný, co vám vám vykládat. Tam bylo sněhu a všeho. Naši nebyli zvyklí na takové podnebí, z jižní Moravy. Ráno jsme třeba vstali a nemohli jsme dveře otevřít, to bylo sněhu a všeho."

„Já už nemluvím chorvatsky. Já jsem ani ty děcka naše chorvatsky neučila. Protože já jsem věděla, že to není čistá řeč, kde se uplatní, s takovou řečí?“ „Byli jsme ale patnáctkrát v Jugoslávii, tam jsme se domluvili.“ „Ne, tam jsme se nedomluvili s nimi.“ „Dobro došli! Dobar dan!“