Anna Stará

* 1933

  • "Náš Michal padl v Itálii ve druhé světové válce. Bylo mu … ve čtyřiadvacátém roce se narodil, tak mu bylo dvacet let, když ho vzali na vojnu. Padl těsně před koncem války. Ani nám nedali vědět, co se s ním stalo. To přišel nějaký voják z Drnholce, byl tam s ním, tak věděl, že je mrtvý, tak to přišel říct rodičům, ale naše maminka chudák pořád myslela, že se vrátí. Tak my jsme nedělali rekviem v kostele, to jsme nenechali. To se dělaly takové umělé pohřby, rakev a fotka. To my jsme neměli, mamka furt myslela, že se vrátí. Jenom ten pán z Drnholce nám přišel říct, že je mrtvý. Až potom maminka, tady se narodila, měla bratra, on utekl za hranice, žil v Rakousku a on ho nechal toho Michala hledat přes Červený kříž. Tak potom jsme se dozvěděli i číslo hrobu v Itálii. Potom ta Mařa tam ho šla hledat."

  • "To jsem chodila šest roků do německé školy do Drnholce a potom další tři roky jsem chodila tady do Frélichova do české. To tenkrát těm chorvatským děckám ještě udělali JUK se to jmenovalo, Jednoroční učební kurz, kurz, abychom se naučily česky. Takže jsme chodily devět let do školy, ne osm. Osm let se chodí do školy normálně, základní, a potom jako že jsme byly tak postižení, že jsme neuměly česky, tak ještě jeden rok. JUK."

  • "To byl barák na spadnutí, to byly trámy, navrchu byla sýpka dřív, tolik šrotu tam bylo, od myší, padaly myšince do pusy. Oni měli dostat stoprocentní náhradu, že neměli konfiskát. Kdo měl konfiskát, tak nemohl dostat ani restituci zpátky. Oni ale měli dostat rovnocennou náhradu. Jenže to byl barák… stěna jim spadla do ložnice. Tam byl chlív a to bylo promočené a spadlo jim to na postel. Potkany prolezlé… Tam nám taky potkani obrali vánoční stromek. A ve Vlasaticích to bylo to samé. Taky měli dostat stoprocentní náhradu a nedostali nic. A když tatínek hledal nějaký jiný barák, ještě tam byly baráky, tak ´No jo, vy jste starej. Tady je dvanáct hektarů pola, to nemůžete dostat. Vy byste to neobdělal.´ Tak nesehnal."

  • "Tam to bylo hrozný, co vám vám vykládat. Tam bylo sněhu a všeho. Naši nebyli zvyklí na takové podnebí, z jižní Moravy. Ráno jsme třeba vstali a nemohli jsme dveře otevřít, to bylo sněhu a všeho."

  • „Já už nemluvím chorvatsky. Já jsem ani ty děcka naše chorvatsky neučila. Protože já jsem věděla, že to není čistá řeč, kde se uplatní, s takovou řečí?“ „Byli jsme ale patnáctkrát v Jugoslávii, tam jsme se domluvili.“ „Ne, tam jsme se nedomluvili s nimi.“ „Dobro došli! Dobar dan!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jevišovka, 22.11.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zažili jsme toho hodně. Ale přežili jsme to.

Anna Stará
Anna Stará
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Anna Stará, roz. Giričová, se narodila 11.12.1933 ve Valticích. Její rodiče žili ve Frélichově, č.p. 293. V roce 1939 nastoupila do první třídy německé školy, a když v roce 1945 přešla do české školy, jazyk neuměla. V roce 1949 byli Giričovi vystěhováni do Bělé u Domašova, nový domov však museli po necelých dvou letech znova opustit kvůli vzniku vojenského prostoru Libavá. Rodině se podařil návrat na jižní Moravu, žili nejprve ve Vlasaticích, poté v Rajhradicích. V devadesátých letech zažádala o restituci původního majetku, nyní žije opět v Jevišovce.