František Stárek

„Ten důvod, který jsme si vymysleli už v době Plastic People in the Sky, byl hlavně ten, abychom komunitu českého undergroundu propojili. Protože komunisti chtěli hlavně dostat lidi od sebe, atomizovat je, aby se nemohli dohodnout a vytvářet struktury mimo jejich kontrolu. A právě to vytváření struktur ten časopis boural. My jsme vlastně vytvářeli strukturu, která lidem z jednoho konce republiky ukazovala, že na druhém konci republiky něco udělat jde, že tam udělali koncert, na zahradě výstavu, vydali si samizdatovou publikaci. Ti lidé, kteří to četli, si řekli: ‚Proč my bychom to nemohli také tak udělat?‘ To byla ta hlavní idea časopisu, který měl vytvořit platformu. Aby tam publikovali lidé, kteří jsou neškolení – protože edukativní činnost za socialismu byla jednosměrná a všechno, co se lidi chtěli naučit, se museli naučit sami. To byly ty důvody, proč jsme Vokno dělali. Pak se ještě přidalo to, že jsme lidi školili v tom, jak se právně chovat vůči Státní bezpečnosti, například ve Voknovinách jsme vydávali seriál Občan a příslušníci SNB.“

„Ta domácí opoziční scéna byla do té doby velice rozbitá. To byli bývalí komunisti, katolíci, evangelíci, spisovatelé a tak, ale každý si hrál vlastně na vlastním písku. Když zavřeli faráře, protestovali katolíci, když zavřeli Šabatu, protestovali ti bývalí komunisti, ale žádná spojka mezi tím. Až Plastici nebo ta naše skupina, které se souhrnně říkalo Plastici – proces s Plastic People, tak protože jsme neměli žádný politický nátěr a nebyli jsme nikterak zaangažovaní do nějaké té skupiny, tak bylo pro všechny jednoduché se nás zastat, tím jsme byli takový katalyzátor. To vlastně vedlo k úspěchu, jak se za to všichni brali, ta moc musela do určité míry couvnout. A ta idea [Charty 77] byla, že Václav Havel a Jiří Němec nechtěli toto společenství, které vzniklo ad hoc na případu Plastic People, zase rozpustit a postavit do té atomizované polohy.“

„Oni to některý nebyli schopní pochopit, za co sedím. Chodil jsem k jednomu brigadýrovi na čaj. Já jsem teda moc čaj nepil, ale chodil jsem tam k němu na pokec. Ti brigadýři, to byli lidi, se kterýma bylo možný alespoň mluvit, s některejma. Tam byli taky lidi, se kterýma se nedalo vůbec mluvit. Tenhleten byl bytař normální, tak mi alespoň vyprávěl, který byty vykrádal a tak. Tak se mě ptal: ‚A za co ty sedíš, vlastně?‘ Já jsem říkal: ‚Já jsem vydával časopis.‘ Von tak chvilku přemejšlel a myslel si, že mu jako nechci říct, za co sedím ve skutečnosti. Pak mi říkal: ‚No a co v tom bylo? To jsi vykrad ještě nějaký půdy nebo slepice máš nějaký?‘ Furt jako přemejšlel. Půdy a slepice, to je taková ta nejhorší krádež – z hierarchie zlodějů. Ten, kdo vykrádá půdy a kurníky od slepic, to jsou ti nejhorší zloději. Tak mě zkoušel, kde tak asi jsem. Protože bytaři, to byla nóbl kasta.“ – „Byly mezi nima i nějaký zajímavý existence?“ – „Byli tam samozřejmě zajímaví [lidi], každej byl originál. V tý dvojce už neseděj žádný takový, který někde plivli na podlahu, tam už sedí skutečná kriminální populace – bytaři atd. Něco se tam dalo [pochytit]. Jenže pořád je to slabý proti tomu, co bylo v těch padesátých letech, kdy se moh člověk v tom kriminále opravdu něco naučit. Rozdíl mezi náma, co jsme seděli v těch osmdesátých letech, a těma, co seděli v těch padesátých letech, byl, že jim šlo o život. To nám nešlo. To nám rozhodně nešlo. Nám šlo tak vo hubu nejvejš. Ale o život ne. Ale oni tam byli spolu, ti politický. Oni tam byli together. Oni se vzájemně učili. Já jsem za celou dobu, mám odseděný skoro čtyři roky, nikdy neviděl politickýho vězně. Já jsem se od nich naučil tak odemykat fabku.“

„Kdo je pro tebe zajímavou osobností z toho disidentskýho intelektuálního prostředí?“ – „Z toho disidentskýho? Václav Havel. To je myslím člověk, kterej pochopil ten underground. Že to není ta zahrádka intelektuálů. Ale že tam jsou všichni. Od těch, který kopou krumpáčem, od těch, který zděj na baráku zeď, zrovna tak i ti, co píšou nějaký fenomenologický knihy. Že to společenství je průřezový, široký. Další, kdo měl dobrej vztah a taky velmi pochopil ten underground, tak byl Pavel Tigrid. Velká postava česká.“

„První perioda Vokna byla ormigová. Ten Ormig, ten jsem de facto ukrad, a to tak, že jeden kluk v Teplicích se učil v kancelářských strojích jako opravář a nosil z práce součástku po součástce – toho Ormigu. To tenkrát si nedovedeš představit, co to znamenalo mít doma rozmnožovací stroj. To bylo něco, jako kdybys měl dneska nukleární bombu doma. To mělo charakter těžkýho kulometu. Asi takhle po tom estébáci pásli. On nosil součástku po součástce ke mně do sklepa a jednoho dne přines i ten válec, nějak ho propašoval. Z fabriky! To musel pašovat přes vrátnici. Propašoval ten válec, což byl jako jeden kus. Pak byl dva dni ve sklepě a celý to smontoval. Když jsme poprvé zatočili a házelo to ty rozmnoženiny, to jsme vypukli v jásot úplnej. Ono to sice nemělo podavač, ale to bylo jedno. Najednou to udělalo sto kusů od jedný blány...“

„Ten Čert tím, že hrál na tu harmoniku, do toho undergroundu infiltroval celkem vehementně. Taky když dneska píšou lidi o textech, tak pochvalujou Čertovy texty. A proč asi měl úderné texty? Protože se nebál, že ho za ně zavřou. Všichni ostatní měli určitou autocenzuru.“ – „To vás někdy napadlo, tahle úvaha?“ – „Ne. To mě napadlo až po zveřejnění. Až když jsem to zjistil, samozřejmě.“

„Já jsem byl normální teplická mánička. Ale ten underground měl – prostě trošku vypadal jinak než to disidentský prostředí. My jsme neměli chuť komunikovat s tím establishmentem. My jsme si chtěli dělat jenom svoje. Ty komunikační kanály, ten časopis, o kterým mluvím, ten neměl bejt opozičním časopisem. To měl bejt náš časopis. Aby si nás nevšímali, to jsme chtěli. Ta Charta, to disidentský prostředí Charty, to mělo pořád ten kontakt s tou mocí. Kdy ji žádalo, aby plnila svoje zákony a tak. Ale to jsem chápal spíš jako svoji společenskou angažovanost. Ale ten underground byl pořád naším meritem. To je životní pocit. Jsme žili v komuně – na Nový Vísce...“