Jiří Štěpnička

„V padesátých letech byla politická situace ještě velmi tvrdá, takže první návštěvy byly v místnosti, která byla rozdělená na takové kójičky a ty kójičky měly mříž a sklo a jenom takový úzký proužek, abychom si mohli třeba podat ruce nebo tak. Jinak jsme byli odděleni. Z té doby já si tolik nepamatuji. Pamatuji si cestu a pamatuji si tetu Maryšu [která ho doprovázela]. Ony s mámou probíraly spíš politickou situaci a v té době, kdy jsme byli oddělení, si nepamatuji, co všechno jsme si povídali. A pak se různě… jak se uvolňovala politická situace, tak se také uvolňovalo prostředí návštěv a končilo to u toho, že jsme byli v jedné místnosti, sami, u jednoho stolku, tam jsem seděl já, máma, teta a ještě nějaký příslušník a stráže, v koutech ještě stály stráže věznice.“

„Údajně jí [matce] napsal režisér Čapek, že má pro ni dvě role ve filmu a jestli by se nevrátila do Londýna, že by to spolu natočili. Jenomže to už byla padesátá léta a v Čechách v té době už nebylo povoleno jen tak z ničeho nic vycestovat. Takže se maminka rozhodla pro nezákonný hraniční přechod. No a já jsem s ní jako tříletý pochodoval. Pochodovali jsme dlouho, myslím, že to trvalo minimálně týden, a potom jsme jednou zastavili na konci lesa. Na kraji lesa tekl potok a za tím potokem byla louka a za tou loukou v dalším jako lesním objektu byli už němečtí pohraničníci. My jsme jako celá skupina vstoupili… mě nějaký strejda nesl v ruksaku na zádech… jsme vstoupili do potoka a přecházeli jsme přes. Vtom se ozvalo: ,Stůjte jménem zákona’ a střelba. A to byli naši pohraničníci a pozatýkali nás. Maminka nebyla k nalezení. Já řval: ,Mami, mami‘ a po čase to máma nevydržela a vylezla zpod smrčku, kde byla úplně krytá větvemi smrčkovými a přidala se k nám. Mě odvezli k pohraničářům, vybrali mi všechny kapsy, kde jsem měl pro jistotu, kdybychom neměli na začátku z čeho žít, zlatou tabatěrku a nějaké prsteny drahé. To mi vzali, abych to prý neztratil, že až budu odjíždět, tak že mi to vrátí. Nevrátili mi nic.“