Eva Štixová

„S maminkou jsme šly do transportu a s celou rodinou, jak jsem už řekla, toho 26. ledna 1942. Zůstala jsem s matkou na malém městě, v jedné místnosti ve velkém domě, kde se střídalo padesát lidí ve dne a padesát v noci, podle toho, jak pracovali, a já jsem tam byla s nimi. Tím možná se mi zachránil život. Moje matka pracovala na nádraží. Nosila kufry a já jsem byla v tom domě. Chvilku jsem byla v nějakém tom dětským domově nebo školce, ale to bylo jen krátce. No, tak jsme prožívali Terezín. Byli tam také plzeňští Židé, takže ti se tam o mě také v té místnosti trochu starali. Ale myslím si, že jsem tam byla jediné dítě. Já si toho moc nepamatuju a všechno vím jako z ústního podání.“

„Narodila jsem se 13. 5. 1941 v Plzni v rodině obchodního příručího. Do koncentračního tábora jsme šly s maminkou 26. ledna 1941; 1942 spletla jsem se. Šly jsme tam za tatínkem, který nešel v transportu, ale byl zatčen, protože on a jeho kamarádi dali příspěvky na děti zavřených komunistů. A ten dotyčný, který to vybíral, tak si udělal seznam, přišlo k němu Gestapo, on se sice na záchodě oběsil, ale ten seznam Gestapo získalo a všechny, kteří na tom seznamu byli, zatkli a odvezli je do koncentračního tábora ještě před transporty. Tam tatínek se všemi byl ještě nějaký čas a potom ho přesunuli do Mauthausenu a už jsme ho nikdy neviděli.“

„No nevím, co bych řekla. Myslím si, že lidi, kteří prošli těma koncentrákama, a de facto i ty ukrývané děti, že to neměli jednoduchý a v každým že je to v základu. Já mám jednoho kamaráda v Izraeli, je to Čech z Horažďovic, který celou válku byl ukrývaný ve sklepě. A ukrývali ho křesťani a nebáli se. Jo, tak já si myslím, že ani ti naši lidi už se nemusí bát, že snad už nebude nic tak hrozného, jako už bylo.“