Dušan Straňák

* 1926

  • „Oni tam nastavěli automobily nákladní, prostě policie byla vyzbrojena. Tlačila nás, ty demonstranty samopaly a těly, nějakými štíty. Podmínkou vedení demonstrace bylo, že zachováme kázeň, že nebudeme působit nepořádek ani násilí. A to se dodržovalo. Už si nevzpomínám, jestli se skandovala hesla a podobně. Ale to vyjednávání v Nerudově ulici o vyslání delegace k prezidentu Benešovi, to jsem přímo slyšel z blízké vzdálenosti. No, a potom vypuklo skutečné násilí. Oni když vystřelili, nevím, jestli varovné výstřely, tak začali těmi samopaly účastníky tlouct. Neostýchali se ani děvčata a ženy udeřit. Začali zatýkat, dávat pouta takovým těm výbojnějším a výmluvnějším demonstrantům. Před tímto násilím už ten zástup začal ustupovat, až byl rozptýlen tam na Malé Straně nedaleko odtud.“

  • „Nás potom dosti brzo, nás mladé muže, zorganizovali, abychom šli pomoct stavět Rusům dřevěný provizorní most přes Dyji, který Němci vyhodili do povětří. Protože Rusové potřebovali přisunout těžkou techniku pro dobytí Vídně. Tak jsme šli pomáhat pěšky až do Břeclavi. A tam ty příkopy kolem dokola, to byly přirozené zákopy lemované zčernalými mrtvolami, asi plamenometem nebo nevím čím ty ubožáky zkosili. Byl to otřesný pohled. Tam jsem asi týden pomáhal stavět ten most. Taková malá letadla, čmeláci, německé, ty nás bombardovaly. Přilítaly a shazovaly bomby. Ale nic zlého se nestalo. Vyhořelý cukrovar tam byl, ve kterém byly zásoby cukru, a ty zkaramelizovaly. To bylo jako hory, cukrové hory. Jako skleněné hory. To se dalo lízat.“

  • „My jsme byli osvobozeni teprve až začátkem dubna. Nedovedu říct, odkud přišla ta Malinovského armáda. Zámeček, to byla malá pevnost. Němci ho obsadili a bránili. To mělo hluboké sklepy, takže tam byli všichni shromážděni a tam se o ten zámeček bojovalo vysloveně. Nad námi rachotily kulomety a my jsme mysleli, že nad námi bude hromada trosek, když vyjdeme. Byli jsme překvapeni, že nikoli. Ale Rudá armáda, oni je zaskočili, oni se tam jako přírodní národ proplížili nějakým údolím říčky Trkmanky a zaskočili ty Němce. Ti horem pádem skákali na nákladní vozy a odjížděli. Myslím, že padli stejně do zajetí. Protože ta Rudá armáda to bleskově obsadila. A co jsme potom viděli. Na návsi roztrhané dráty, nafouklé koně s břichy obrácené vzhůru nohama, mrtvoly na každém kroku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hroznová ul., Praha , 24.02.2016

    (audio)
    délka: 02:14:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Totalita je zlo a lidi morálně ničila, protože je zaplétala do svých sítí

Dušan Straňák, 40.léta
Dušan Straňák, 40.léta
zdroj: archiv pamětníka

Narodil se 19. srpna 1926 v Brně. Dětství prožil ve Velkých Pavlovicích, kde jeho otec vedl státní statek. V roce 1945 byl svědkem osvobození jihu Moravy sovětskou armádou. Po válce se odstěhoval do Prahy a začal studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Dne 25. února 1948 se zúčastnil pochodu Prahou, kterým studenti chtěli vyjádřit podporu prezidentu Edvardu Benešovi a protestovali proti komunistickému puči. Byl svědkem toho, jak pochod rozehnala policie. V roce 1950 právnickou fakultu ukončil a zůstal na univerzitě jako asistent. Z tohoto místa byl vyhozen, protože dával najevo nesouhlas s komunistickým režimem. Až do penze pak pracoval v Průmyslovém nakladatelství v Praze.