"Tatínek na tom statku hospodařil. Statek museli vyplatit, sice ho dostali přednostně, ale museli ho vyplatit. V padesátých letech, když tam začaly kolchozy, tak to byl hrozný nápor na ně. Tatínek byl jeden z posledních, kteří do družstva nechtěli vstoupit – oni tomu vůbec nerozuměli, naháněli tam sedláky, protože věděli, že mají zdravý dobytek, že mají koně, a to oni potřebují – a tatínek vzdoroval jako poslední. Když už na něj nemohli jinak, tak řekli: 'Tak si to rozmysli, buď vstoupíš do JZD, nebo pojedeš na Sibiř!' A tatínek věděl, co to je Sibiř, tak jim to podepsal."
"Říkal, že na frontě to bylo nejhorší na Dukle. Jako první měla nastoupit nějaká ruská jednotka. Volyňáci měli jít za nimi, protože byli špatně vycvičení, byli to všechno mladí kluci, dokonce někteří, když vypálili ten Malín, tak se šli všichni pomstít Němcům za Malín. Vím, že tam byl pan Heliks, který měl šestnáct roků, a řekl, že má osmnáct. Byl těžce raněný, léčil se dlouho a potom lítal po nemocnicích, celý život měl potom problémy. Přišli, Rusové neměli žádnou výzvědnou [jednotku]... nebo výzvědná jednotka, která měla zjistit, jaké je postavení Němců, selhala. První měli jít Rusové, pak Volyňáci. Pustili Volyňáky, potom šli za nimi Rusové. To bylo u Machnówky. [Tatínek] říkal: 'Byli jsme tam jako v kotli, byli jsme dole, a Němci byli všichni navrchu'. Ráno vstali, v noci pršelo. [Tatínek] říkal, že byla hrozná zima. Ráno vstali a postavili se do fronty na čaj. Byla strašná mlha, která se najednou zvedla. Říkal, že Němci do nich začali pálit, že to byl masakr. Vyděšení vojáci začali utíkat, to tenkrát velel ještě Kratochvíl. Chtěl je zastavit, pět lidí zastřelil, svých vojáků, protože říkal, že kdyby je nezastavil, ti další by dopadli ještě hůř. Pak se jim to nějak podařilo tedy, ale říkal, že to byl hrozný masakr, že bylo špatné, že tenkrát kvůli SNP [Slovenské národní povstání] museli jít přes Duklu, protože původně to bylo vymyšleno [tak)], že půjdou přes Rumunsko spodem, a ne přes tyto hrozné hory. Tatínek jako spojař říkal: 'Bylo to strašné, kulky nám lítaly kolem hlavy, padl tam můj bratr a švagr.‘"
"Bydleli naštěstí v západní části Volyně, která na tom byla celkem dobře. Byli pod Poláky, kde se jim dařilo dobře, zatímco východní byla pod Rusy, tam už začaly kolchozy. Babička vzpomínala, jak lidi přicházeli prosit o jídlo, protože umírali hladomorem. Přicházeli každou chvilku. Říkala: 'Nejdřív jsme rozdávali pytlíky, pak už jenom hrsti, protože by nás vyjedli.' Vždycky šli na nejbohatší statek – měli patnáct hektarů, babička říkala: 'Já jsem je tam měla denně.' Jeden tklivý příběh jsem zpracovala v knížce – přišla žena s děvčátkem, prosily taky o jídlo, a ta holčička byla podvyživená, matka ji táhla, měla ji přivázanou na tělo. Babička jim dala večeři a říká: 'Měli jsme u kamen postavený hrnec s brambory, které jsem vařila pro prasata.' Začala loupat jeden brambor za druhým a krmila sebe i holčičku tak, aby ani kousek bramboru neodpadl, byly strašně vyhladovělé, nic nezůstalo. Jako kdyby vůbec nejedly. Tak je nechala ještě přenocovat, ještě tam posnídaly a dala jim do ranečku víc než obvykle. Když odjížděly, říkaly, že to není jenom tak. Naskakovaly vždycky před nádražím na vlaky, které zpomalovaly, vlakem se dostaly kousek dál. Říkala, že tam už čekaly tlupy s takovými háky, kterými ty rance, ve kterých měly vyprošené jídlo, stahovali. A že kolikrát stáhli i chudou babku, která se neudržela, že tam zůstala bez ničeho... To byly takové drastické chvilky."
Anna Strnadová přišla na svět 26. května 1950 v Petrovicích nad Desnou jako druhé dítě rodičů Mikuláše Liščinky a Evženie, rozené Bartošové. Oba rodiče se narodili na Volyni, kam jejich předkové odešli v 70. letech 19. století ze Žatecka a Jičínska. Jako mnozí další však přišli na území zarostlé lesy, které museli sami vykácet a půdu zúrodnit. Maminčina rodina žila v Horodišti, české vesnici v újezdu Rovno, tatínkova v obci Krasilno v dubenském újezdu v západní části Volyně. Do života rodin zasahovaly válečné události. Muži narukovali roku 1944 téměř bez výjimky k 1. čs. armádnímu pluku, se kterým prošli těžkými boji u Dukly. Bojovat odešel Annin dědeček Antonín Bartoš i její otec Mikuláš Liščinka se svým bratrem Petrem, který padl v září roku 1944 u Dukly. Mikuláš Liščinka přišel se Svobodovou armádou do Československa, usadil se na Šumpersku v Petrovicích nad Desnou. V roce 1947 se rodiny Anniných rodičů vrátily v rámci repatriace do Československa. Téhož roku se rodiče potkali v Petrovicích, brali se po tříměsíční známosti. V 50. letech přišli kvůli kolektivizaci o hospodářství. Anna Strnadová vystudovala SVVŠ v Šumperku, poté rok pracovala jako vychovatelka v Lipové a roku 1969 byla přijata ke studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého (UP) v Olomouci, obor čeština – francouzština. Studium zakončila roku 1973. Téhož roku se provdala za studenta přírodovědecké fakulty Radomíra Strnada. S manželem vychovali tři děti – Hanu (1979), Pavlu (1982) a Radka (1985). Po dokončení studia učila v Javorníku, Velkých Losinách, v Sobotíně, v Opavě a poté v Petrově nad Desnou, kde působila 11 let před odchodem do důchodu jako ředitelka. Po odchodu do důchodu se začala věnovat psaní. Ve svých knihách mapuje především příběhy lidí ze Šumperska, těžké osudy svých předků popsala v knize „Volyňská rapsodie“ (2023). V roce 2024, v době natáčení, žila v Petrově nad Desnou.
Rodina Bartošova před domem na Volyni v Horodišti, zprava maminka Evženie Liščinková, roz. Bartošová, babička Anna Bartošová, dědeček Antonín Bartoš a syn Jaroslav Bartoš
Rodina Bartošova před domem na Volyni v Horodišti, zprava maminka Evženie Liščinková, roz. Bartošová, babička Anna Bartošová, dědeček Antonín Bartoš a syn Jaroslav Bartoš
