Marta Sturt

„Měli jsme tři výslechy, každý měsíc za sebou, ptali se na víceméně stejné otázky, ale jiným způsobem, zaznamenávali si to a chtěli poznat, jestli jsme skutečně utíkali, nebo jsme nějací švindlíři a chceme se dostat zadarmo do ciziny. Nedali vědět předem, volali rozhlasem: ,Přijďte! Kontrola!‘ Pak jsme měli zdravotní prohlídky, taky byly oznámeny na poslední chvilku. Všechny ženy v jedné řadě se vysvléknout a čekat, až na ně přijde řada. Nebylo třeba dělat to takovým způsobem a nevím, proč to tak dělali.“

„Církev se snažila, aby Češi mluvili správnou češtinou, aby se neponěmčovali. To byl triumf, ona mi dala tu knihu. Já jsem to krásně vypracovala, naučila jsem se to zpaměti. Šla jsem na stupínek a přednesla jsem to. Všichni poslouchali a najednou začali tleskat, stáli na lavicích, křičeli. Všichni byli rádi, že jsem prokázala, že říkal nesmysly. To byl ráj, nejlepší okamžik života, ta sláva. Bylo tam čtyřicet dětí, dělaly randál, dupaly, dělaly co největší rámus. On [učitel] utekl z místnosti. Pan ředitel mě zavolal a říká: ,Víš, ono je dobře říct svůj názor, ale musíš to dělat trošku jiným způsobem.‘“

„Řekl nám, že je tam potůček, že se musí přejít na druhou stranu. Utíkali jsme přes louku, přes ten potůček, já jsem samozřejmě spadla do vody. Brzy byla cesta a přes celou cestu stáli němečtí pohraničníci. Nechali nás jít stále dál, že přijdeme k budově, kde nás zapíší, dají nám najíst a pošlou nás do nějakého lágru. Tak jsme to udělali, jenomže v budově nás přivítala paní, která byla Němka z pohraničí a byla z Česka vyhozena. Neměla Čechy moc ráda. Dala nám lístky na vlak a jídlo na cestu, chleba, a že musíme pospíchat na nádraží, abychom stihli vlak. Přišli jsme na nádraží, kde nikdo nebyl, úplně prázdno, vlak nejel. Byla zima, chodili jsme sem a tam, tak že si sníme to jídlo. Rozbalili jsme sáček, chleba byl s marmeládou. Kousli jsme a bylo to vysypané solí, na marmeládu dala vrstvu soli.“