Mgr. Aleš Suk

* 1946

  • „Dneska máme v muzeu v Branné vosky ze 150 firem. Je to největší sbírka v Evropě, máme jich 1200. Vystavuje se jich 300 a dalších 900 jich je v depozitáři. Když jsem začal zjišťovat, že na půdě v Tyršově domě ve Vrchlabí je pod trámem zasunutých zaprášených pět párů starších lyží, který tam nechali ještě Němci ze Spolku německých lyžařů ve Vrchlabí, tak jsem říkal: ‚Tak já budu sbírat i ty lyže.‘ Dostal jsem se na číslo 250 párů, k tomu bylo 150 párů holí. Mám několik tisíc pohlednic lyžařských, 3000 odznaků lyžařských. A teď se mi to doma začalo hromadit: sáňky, brusle, hokejky, prostě všechno, co má se zimním sportem společného, takže jsem před osmi lety napsal dopis obecnímu zastupitelstvu, že bych rád obci nabídnul svoji sbírku k zapůjčení a že by tady mohlo vzniknout Muzeum historie bílého sportu v Podkrkonoší, že by to postihlo i medailové úspěchy těch našich bývalých svěřenců. Takže se začalo uvažovat o tom, kde by to muzeum mohlo být.“

  • „My se jen podíváme, kdo má dobrou práci dolních končetin, kdo došlapuje přes špičku, kdo je spontánně aktivní. Protože my jsme tam přišli, když začínala přestávka. To už jste viděla. Tři děti tam pokukovaly, že se tam válí švihadlo, vzaly si ho a už skákaly nebo si začaly hrát na babu nebo se pošťuchovaly. To byly aktivní děti. To už jsme jich pět šest měli vybranejch a sledovali jsme, jak jim jde pohyb při tělocviku. Při zapracování, při protažení, při rozběhání, při nácviku nových věcí, při míčových hrách a řekli jsme: ‚Pět dětí z týhletý třídy se nám líbí.‘ Ty dostaly už natištěné pozvánky, že je za měsíc zveme na testy do sportovních tříd. Takhle jsme obešli deset čtvrtých tříd v okolí, čili jsme si otestovali nějakých desetkrát 25 dětí, dvě stě padesát dětí. Vybrali jsme z toho šedesát dětí a ty jsme pozvali. Těm jsme dali motorické testy, které jsme si připravili. Pak jsme udělali pořadí a dostali dotazníky, který vyplňovali rodiče, kde jsme zjišťovali předpoklady i u rodičů a prarodičů. Protože jestliže byl někdo z rodiny obézní, jak byl vysokej tatínek a maminka, kolik vážili v dospělosti i prarodiče, jestli dělali nějakej sport a jestli měli nějaké výsledky. To jsme zpracovávali a to bylo další pomocný kritérium. Když jsme měli děti na hranici 20. a 25 místa a když se lišily v prognostice rodičů, tak jsme je tam spíš zařadili, protože jsme věděli, že ze strany rodičů tam bude podpora. Že to nebude: ‚Že máte dneska trénink v neděli a my bysme chtěli jet k babičce.‘ Jak jsme vždycky říkali rodičům: ‚Ty děti to dělají pro sebe, protože ten sport a ta příprava neznamená jenom, že budou medailisti. Těch bude několik, víc jich nebude. Ale ty děti se naučí být odpovědné, plnit úkoly, který mají zadaný. Naučí se být houževnaté, naučí se vyznávat nějaké hodnoty, naučí se, že když něčemu věnují práci, že jsou lepší a lepší a lepší. A to jsou vlastnosti pro život, který získávají tím tréninkem a tou přípravou. A ty jsou podle nás daleko významnější než sbírka medailí.‘“

  • „Od druhého ročníku se mě stále snažili jako ruštináře přesvědčit ke vstupu do KSČ. Mně se to dvakrát podařilo odvrátit kvůli studijním povinnostem, a když přišli potřetí, to už tedy opravdu, to bylo v 68. roce, to jsem říkal: ‚Ať se soudruzi nezlobí, ale že se ještě necítím být natolik zralý, abych straně pomohl.‘ Takže to bylo moje třetí odmítnutí. Pak už se nedělo nic, až se za mnou rozjeli v roce 72, kdy jsem si koupil už jako kantor z ušetřených peněz zájezd na olympijské hry do Mnichova, turistický zájezd jako divák, tak najednou pan ředitel Střední ekonomické školy v Turnově, kde jsem učil pět let, si mě zavolal, že tam jsou hoši od StB z Hradce Králové. Já jsem se lekl, co se stalo. Oni samozřejmě měli od cestovní kanceláře Sportturist hlášku, že jedu do Mnichova, tak se přišli zeptat, proč tam jedu, a já říkám: ‚Já jsem absolvent sportovní školy, tak bych se rád podíval, jak vrcholový sport přímo vypadá v tý nejlepší podobě.‘ No, a teď to začalo. ‚My bychom potřebovali, abyste tam sledoval nezvyklé objekty, abyste si udělal i nějakou fotografii a abyste nám o tom povyprávěl.‘ Já naivně jsme se zeptal: ‚A co by obnášelo, kdybych to odmítl?‘ – ‚No, to byste měl možná problémy s odjezdem.‘ Tak jsem říkal: ‚Dobře, tak já se pokusím něco získat.‘ – ‚No, a teď nám to podepište.‘ Já říkal: ‚Ježíši Kriste!‘ Pokusil jsem se změnit svůj podpis, tak jsem ho psal zrcadlově, doleva ukloněnej. Oni to s ničím nekonfrontovali a odjeli. Tak jsem si říkal: ‚Dobrý.‘ Bydleli jsme v soukromí, do Mnichova nás vozili z asi třicet kilometrů vzdáleného Ebersbergu. Bydleli jsme u velice příjemné paní, to jsme si potom asi pět let ještě psali. Dlouho se nic nedělo. Zhruba po měsíci zase soudruzi z StB přijeli a teď mě začali zpovídat. Já jsem si říkal: ‚To je průšvih. Co já jim nalžu.‘ Vím, že jsme jezdili z toho Ebersbergu kolem nějakých plynových zásobníků, které byly těsně při zemi, takový velký lesklý koule, a tak jsem říkal: ‚No, my jsme jezdili kolem toho... ale já foťák nemám.‘ Tehdy ještě žádný mobily nebyly, takže jsem to nemohl vyfotit. ‚Ale já vám to přesně popíšu.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vrchlabí, 02.03.2023

    (audio)
    délka: 01:57:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když budeš fortelně pracovat, tak se dílo podaří

Aleš Suk v roce 1964, maturitní foto
Aleš Suk v roce 1964, maturitní foto
zdroj: archiv pamětníka

Aleš Suk se narodil 8. září 1946 v Hradci Králové do rodiny, ve které byly čtyři generace kantorů. Rodiče se často stěhovali po regionu východních Čech, ale za místo, kde mají své kořeny, považovali obec Železnici u Jičína. Oba rodiče učili, otec Zbyněk Suk vystudoval výtvarnou výchovu a tělocvik a prožil dlouhý, aktivní život. Svou osobností měl vliv na několik generací svých studentů. Během normalizačních prověrek byl pro svoje politické postoje a podporu Pražského jara vyloučen z KSČ, donucen odejít ze školy a pracovat manuálně. Syn Aleš vystudoval tělesnou výchovu a ruský jazyk na ITVS v Praze, krátce učil v Turnově na Střední ekonomické škole a od roku 1976 žije na Vrchlabsku. Stal se trenérem běžeckého lyžování a spolu s Janem Červinkou založili a vedli SVSM (Svaz vrcholového sportu mládeže). Svaz měl výraznou oficiální podporu a mladí lyžaři pod vedením trenérů vykazovali výborné výsledky. Po listopadu 1989 svaz zanikl. Aleš Suk se se stejným zápalem začal věnovat trénování mládeže i potom, co začal učit tělocvik na vrchlabské ZŠ. Svým osobním nasazením a skvělými trenérskými postupy vychoval celou řadu vynikajících běžkařů, z nichž někteří později na olympijských hrách získali medaile. Aleš Suk se celoživotně věnuje sbírání všeho, co souvisí s lyžováním. Za léta nashromáždil úctyhodnou sbírku unikátních artefaktů, které zapůjčil Muzeu lyžování ve své domovské Dolní Branné. Jeho práce s mládeží byla oceněna jako Celoživotní oddanost sportu, v roce 2020 se stal Sportovcem roku a v roce 2023 byl uveden do Síně slávy Svazu lyžování ČR.