"Co je teď moje práce? Nikdy nezapomínám, že moje práce je možná jen díky lidem, kteří bojují se zbraněmi na frontových liniích. Kdyby nebylo těchhle lidí, kteří brání naši zemi se zbraněmi v rukou, neměli bychom žádný čas a žádnou příležitost získávat mezinárodní podporu, chránit civilisty, uvažovat, jak přežít tuto zimu, což bude těžké pro nás pro všechny, a zachránit nás jako národ. Protože jsme svědky toho, jak se Ruská federace zase jednou pokouší zničit Ukrajince jako národ, snaží se vymazat ukrajinskou identitu dětí na obsazených územích, civilistů na zabraných územích. Vidíme ty masové hroby v Buči a v Izjumu, vidíme případy znásilňování žen a dětí, případy nucených potratů, vidíme filtrační tábory, které fungují na okupovaných územích. A hlavním cílem je, aby už nebyla žádná ukrajinská kultura. A když naše území osvobozujeme, vidíme, že to první, co Rusové dělají, je změna jmen měst na ruská. Mění názvy míst podle Puškina a dalších představitelů ruské kultury, nahrazují knihy v knihovnách, snaží se změnit kulturní pozadí Ukrajinců a přesvědčit je, že jsou vlastně Rusové. Takže pro nás je to vlastně válka za možnost zůstat Ukrajinci a sdílet naši kulturu s našimi dětmi. Jestli neuspějeme, žádné další generace Ukrajinců už nebudou."
„Celých těch osm let mám vlastně pocit viny, že jsem Krym opustila, že jsem opustila svoji Jaltu. Všechna ta práce, kterou jsem po těch osm let dělala, mě toho pocitu viny nezbavila. Pracuju od roku 2014 v lidskoprávní organizaci, podílím se na dokumentaci válečných zločinů a celé ty roky jsem pracovala na záležitostech týkajících se Krymu. Ale pořád si říkám: 'Co kdyby? Co kdybychom všichni zůstali na Krymu a bojovali až do samého konce? Co by se stalo? Kolik by nás dokázali zabít? Kolik by nás muselo umřít, aby naši vojáci začali něco dělat?' Měla jsem hlavu plnou podobných myšlenek a podobně uvažovala i řada dalších Krymčanů, s nimiž jsem se bavila. Takže když začala invaze do celé země a já se toho rána probudila, věděla jsem už, co dělat. Vzala jsem batoh na záda a šla na první vojenské stanoviště a pokusila se nechat se zapsat do armády. Dnes mnoho mých krymských přátel slouží v armádě. Mě nevzali, protože naše armáda je pořád dost sexistická.”
“Během referenda jsem šla k jednomu z volebních míst, protože jsme se jako organizace rozhodli zdokumentovat, co se děje, vyfotit, kolik hlasovacích lístků vlastně bylo odevzdáno, kolik lidí vlastně přišlo. Vyfotit ruské vojáky, kteří postávali vedle těch volebních místností a ukázat, že vlastně mohl volit kdokoliv. Zaznamenat ty procedury a získat vzorky těch hlasovacích lístků s otázkami. Přišla jsem k jednomu volebnímu místu. Na seznamu jsem nebyla, protože jsem ještě nikdy předtím v žádných volbách nevolila, a oni mě beze všeho na seznam doplnili. Má známá byla doplněna v pěti volebních místnostech do pěti různých volebních seznamů. Získali jsme vzorky lístků, abychom mohli ukázat, jak to celé bylo totálně nelegální a nelze z toho vyvozovat žádné závěry. Když se tak dívám zpátky, myslím, že jsme tehdy ještě věřili, že když nashromáždíme dost důkazů, dokážeme tím něco změnit. A pak jsme se vrátili do naší kanceláře, byla malá, ve druhém patře hned pod střechou. Tam jsme se opili. Všichni jsme se hrozně opili a potom o jedenácté začaly salvy a ruská muzika začala hrát po celém městě, bylo to příšerné.”
„Byla to malá skupina lidí a bylo to v listopadu, protože jsme to zorganizovali na ten den, kdy Janukovyč měl, nebo neměl podepsat ty dokumenty o integraci do Evropy. Byly tam ukrajinské vlajky. Bylo tak těžké je tehdy na Krymu sehnat! Měli jsme modrou vlajku a namalovali jsme na ni hvězdy, aby to byla vlajka Evropy. A také jsme připravili dva velké seznamy výhod a nevýhod evropské integrace, abychom podnítili dialog s lidmi, kteří tam přijdou. Bylo nás tam asi dvanáct, možná trochu víc. Nebylo to žádné velké srocení, ale kolem nás byly dva autobusy policistů. Takhle vypadala ta první akce. Ale potom přicházelo víc a víc lidí po prvních úmrtích na Euromajdanu a po tom střílení té poslední noci přišlo hodně lidí s ukrajinskými vlajkami a s černými kravatami a květinami. Ti tam přišli, aby vyjádřili podporu a připomněli si ty, kteří zemřeli za naši svobodu.“
„Jalta je můj domov, je to město mých snů. Je malé, je útulné, je blízko moře a blízko hor. Z mého okna, když jsem se podívala napravo, viděla jsem moře, a když jsem se podívala nalevo, viděla jsem hory. Pěšky jsem to měla čtvrt hodiny do centra města, tam byla škola, a ze školy to byly dvě minuty k moři. Strávila jsem tam celé dětství a léta dospívání. Bylo to úžasné. Nikde se necítím tak svobodná, jako jsem se cítila tam. V tomhle městě člověk mohl být sám sebou. Bylo to opravdu multikulturní město. Žilo tam hodně lidí různých národností. A měla jsem i spolužáky různých národností. Byli tam krymští Tataři, byli tam Arméni, byli tam Osetinci, Ukrajinci, Rusové, Řekové, samé rozdílné kultury a tak promísené! (…) A bylo to také úžasné, protože to je přístavní město. A různé druhy lodí a trajektů připlouvaly do Jalty a lidé z různých kultur postávali na molu a dávali se s námi do řeči. Tak jsme přišli na to, že svět je daleko větší než naše malé město.“
Mariia Sulialina se narodila roku 1996 v krymské Jaltě. Ukrajina byla tedy již pět let samostatnou zemí, Krym byl její nedílnou, ovšem autonomní součástí. Pouze v Sevastopolu nadále kotvila ruská válečná flotila, pozůstatek sovětského dědictví. Mariia si užívala multikulturní prostředí Krymu, zároveň se vždy cítila být Ukrajinkou, jako řada příslušníků její generace. V roce 2012 zažila zklamání, když prezident Janukovyč prodloužil smlouvu o dočasném pobytu ruské námořní flotily na Krymu o dalších deset let. Když se tentýž prezident na podzim roku 2013 zdráhal podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, stala se Mariia Sulialina jednou z organizátorek nečetných protestů v Jaltě, lokální obdoby Euromajdanu. Masové demonstrace na Ukrajině nakonec byly úspěšné, Janukovyč zemi opustil a její evropská integrace pokročila, samotný Krym byl však rychle poté anektován Ruskem. Mariia Sulialina se podílela na občanském monitoringu referenda o samostatnosti, které Putinův režim na poloostrově pod dohledem ozbrojenců zorganizoval. Brzy poté ale raději Krym opustila a začala studovat v Kyjevě. V roce 2022 se ihned po začátku ruské agrese pokusila nechat zapsat do dobrovolných vojenských jednotek, ale neúspěšně. Vystudovaná historička se dnes věnuje vzdělávacím projektům, monitoringu lidských práv na okupovaných územích a válečných zločinů způsobených ve válce ruskými ozbrojenci. Prahu a Brno navštívila v říjnu 2022 na pozvání organizace NESEHNUTÍ, které vděčíme za zprostředkování rozhovoru.
