Antonie Šulistová

* 1942

  • „Já si vzpomínám, když jsme chodili na tu večernici, jak jsme tomu [večerní škole] říkali, tak v té době [v roce 1961] sem přijel Brežněv a byl tady v Budějovicích na náměstí. A my jsme měli učitelku na ruštinu, nějakou Desirée Hofmanovou – no tak, moc jsme ji nemilovali, ale to je jedno. A teď jsme všichni z večernice museli jít na ten projev na náměstí. Pak jsme zase přišli do školy a ona mě zrovna vyvolala, a to říkám, na to nezapomenu, a říká mi: ‚No tak teď mi řekněte, slečno Benešová, jak se vám to líbilo, rozuměla jste tomu?‘ A já říkám: ‚No tak myslím si, že jsem pochopila.‘ ‚No a jak se vám to líbilo, ten překlad?‘ A já říkám: ‚No tak to moc ne, teda.‘ ‚Jo, tak vy byste to uměla lépe?‘ A já říkám: ‚To ne, to vůbec ne, ale když už je tam takový člověk, který to má překládat, tak by to opravdu mělo být stoprocentní, a ne takové koktání.‘ [Smích] Tak to jsem si jako moc nešplhla. Ale bylo to tak. Já jsem to tak řekla, no.“

  • „A ještě můžu říct takovou jednu příhodu, protože mamka několikrát psala žádost o milost, jak se říkalo. Na hlubockém zámku jsme měli tetu, která tam prováděla. Jinak to byl vždycky zámek pro prezidenty. Když přijel nějaký prezident, já si vzpomínám na toho Zápotockého, tak tam bydlel. A mamka říkala: ‚Ale ne, já půjdu,‘ protože ta teta řekla, kdy chodí a jak chodí a kudy chodí. Tak to jsem byla já a myslím moje nejmladší sestra, ale už si to taky tak dobře nepamatuju. Prostě vím, že jsem měla kolo, ještě jsem vedla takového toho Pionýra nebo co to bylo, a s mamkou, a teď jsme šly a už jsme viděly, že tam Zápotocký jde a za ním kousek šel nějaký jeho nohsled. Mamka k němu šla a začala mu to říkat a tak jenom řekl: ‚No, tak tady si to zapíšeme.‘ Pochopitelně ani neškytl, když mu přednesla, že má doma tolik dětí. Nic se nedělo, pochopitelně.“

  • „Otec byl kontaktován dvěma muži, jeden se jmenoval Kaska, druhý Mašek, a byli to převaděči přes hranice. Přišli nejdřív za mým otcem, že dostali nějaký tip, že by chtěli dovézt do Prahy. Můj otec neměl žádné auto, a tak šel k svému bratrovi s nimi a ten přislíbil, že je tam doveze, měl to jako zaměstnání, jako kšeft. Tak se domluvili. A já si jenom jako dítě pamatuju, že u nás ten jeden spal a ten druhý spal u mého strýce Václava. A pak s nimi jeli někam do Prahy a oni nechtěli až do Prahy potom, že ještě někde před Prahou, a pak se vrátili. Pak je ještě znova kontaktovali, nejdřív, že pojedou autobusem, že by to byl řídil, to byla nějaká linka. Pak si to ale rozmysleli, že se jim to nějak nelíbilo, a tím to skončilo. To snad bylo už v jednapadesátém roce, tuším, že to tak bylo, potom je chytli. A to si snad ani nemohli všechno pamatovat, takové detaily, to snad museli mít někde napsáno, co všechno kdo jim podal nebo kdo jim dal napít, když to tak řeknu obrazně. Tím pádem postupně ty lidi začali sbírat. Takže to byla taková dost velká kauza. Tenkrát to bylo horší, než když vrah někoho zavraždí. To prostě nikdo nebral nějaký ohled na to, že je to táta od rodiny se šesti dětmi nebo něco takového, vůbec ne. A byl souzený za vlastizradu. Takže tam se dávaly největší tresty a bez šance na nějaké dřívější propuštění.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 13.10.2021

    (audio)
    délka: 01:39:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Litovat je to poslední, co může člověk dělat

Antonie Šulistová, 1958
Antonie Šulistová, 1958
zdroj: Archiv pamětnice

Antonie Šulistová, rozená Benešová, se narodila 29. dubna 1942 v Hluboké nad Vltavou. Otec Jaroslav pracoval jako řidič autobusu v dopravní firmě svého otce, matka Anna byla v domácnosti. 22. prosince 1953, v den svých čtyřicátých narozenin, byl otec zatčen. Po dvou měsících ve vazbě byl odsouzen na sedm let za napomáhání k vlastizradě v případu převaděčů Kasky a Maška. Otcovo uvěznění uvrhlo rodinu do mimořádně obtížné situace. Maminka musela nastoupit do zaměstnání, aby měla se šesti malými dětmi z čeho žít. V době její nepřítomnosti měla sourozence na starost nejstarší z dcer, Toni. Na svá dětská léta tak vzpomíná především jako na nekončící sled povinností. Jako dcera vlastizrádce nesměla Antonie studovat a v 15 letech nastoupila do práce. Středoškolské vzdělání si doplnila ve večerní škole při zaměstnání. Pro stejného zaměstnavatele – podnik Dřevona pak pracovala 35 let. V roce 2021 žila Antonie Šulistová v Českých Budějovicích.