Wioleta Suzańska

„Byly to také těžké časy, protože jsem jako jediná evangelička chodila do třídy, kde byli samí katolíci. Zažívala jsem těžké časy, protože lidé nerozuměli, a vůbec jim to nevyčítám, protože to pramenilo z nevědomosti, když církev katolická byla nejdůležitější a lidé o jiných vyznáních nevěděli. A v souvislosti s tím jsem byla často ponižovaná, vyslechla jsem si nadávky a nepříjemné komentáře. Divím se, že jsem to vydržela. Když o tom po tolika letech přemýšlím, tak říkám upřímně, že se podivuji nad tím darem Ducha svatého, že jsem tu zůstala, nezměnila jsem vyznání, i když můj otec byl katolík, byla jsem křtěná v katolickém kostele a vlastně jsem táhla dvě straky za ocas, jak se u nás v Polsku říká [česky měla dvě želízka v ohni], protože jsem chodila do kostela na katolické náboženství, protože mě to zajímalo, ale nechtěli mě tam, protože jsem se pořád na něco ptala. Měla jsem totiž už znalosti z hodin náboženství od evangelických pastorů, kteří přijížděli jednou za měsíc, a pořád mě zajímaly určité rozdíly, ale katoličtí kněží odpovídali neochotně, a naopak mi řekli, že by bylo lépe, abych na náboženství nechodila, ale to mně bylo líto, protože ty děti se už připravovaly na svaté přijímání, což byla velká událost. Ale musím říci, že mě nikdo nenutil, dali mi vybrat, že mohu jít na první svaté přijímání a přejít na náboženství katolické. Nevím, jak se to stalo, že jsem řekla, že nechci, že chci zůstat, tady je můj domov, tady jsou moji předci a tady je můj kostel, a tak se stalo, že jsem zůstala v Pstrążné a jsem evangeličkou.“

„Postupem času se rozdíly a odlišnost lidí stírají. A co je zajímavé, pojítkem se stávají děti. Děti té situaci nerozumí, chtějí si společně hrát, a tak můžeme říci, že české a polské rodiny spojily děti. A také začíná společné soužití, protože dorůstá mládež, která se začíná scházet, už je jedno, jestli to je příchozí nebo původní obyvatel. Vznikají smíšená manželství, je mnoho takových příkladů, i v mé rodině nebo v rodině Marie Wolské. Stalo se to zcela běžným.“