„Dělala jsem ubytování. Tenkrát to fungovalo takto. Když přišel host, tak mi dal legitimaci. Já jsem z legitimace do hotelové knihy vypsala veškeré jeho údaje. To znamená jméno, datum a místo narození, bydliště. Mám pocit, že tam tenkrát bylo i zaměstnání. Vyplňovalo se tam datum příchodu a datum odchodu. Pokud přišli lidé z cizích zemí, tak tam existovaly dvě hotelové knihy. Jedna byla pro hosty, kteří přišli ze socialistických zemí nebo lidově demokratických zemí, tedy spřátelených. Pro hosty z kapitalistických států existovala samostatná hotelová kniha. Byly to takové podlouhlé průpisové knížky. Na první lístek, který byl perforovaný, aby se mohl odtrhnout, se vypsaly veškeré údaje od lidí. Když přijeli třeba turisté z východu, tak jsme originál vytrhli a každý večer jsme je nosili na policejní oddělní Veřejné bezpečnosti. To jsme tam strčili pod dveře, aby měli přehled, kdo se tady z těchto zemí pohybuje. A lístky z ubytovací knihy lidí ze západu se vytrhly a posílaly se na oddělení pasů a víz do Českých Budějovic. A čas od času přišla kontrola a kontrolovali hotelové knihy. A občas se také stalo, že přišli na kontrolu z oddělení pasů a víz a kontrolovali nám ubytovací knihy.“
„Je pravda, že dneska je to naopak. Tenkrát byla spousta lidí, kteří by kupovali, jedli a já nevím co, ale bylo málo zboží. Všechno bylo hrozně omezené, protože vedoucí si nemohl rozhodovat sám o sobě. Do roku 1960 po znárodnění patřily všechny hospody pod komunální služby. V roce 1960 se zrušil v Týně nad Vltavou okres, přešli jsme do Českých Budějovic. Na okrese České Budějovice byl pod komunálními službami zřízen odbor obchodu, pod který spadaly všechny hospody a hotely. My jsme se oficiálně jmenovali Restaurace a jídelny - podnik ONV. Měli jsme podnikové ředitelství v Českých Budějovicích. Pod České Budějovice spadaly všechny hospody a hotely tady v Budějovicích, spadaly pod ně hospody a hotely na Hluboké nad Vltavou a v Týně nad Vltavou. My, pokud jsme něco chtěli, tak my jsme nemohli udělat vůbec nic bez povolení ředitelství. O všechno se muselo žádat. O zboží. Na všechno byly fondy. Dodavatel byl takový, kterého nám určilo podnikové ředitelství.“
„Bylo to hned v první přídě, když jsme začali chodit do školy. To byl rok 52. Pan učitel nás upozorňoval na to, že kdybychom někde v přírodě našli letáky, nebo kdybychom tam našli balón, tak to máme neprodleně oznámit ve škole. Také nám říkali, že jsou u nás různí záškodníci nebo špióni, že můžeme také potkat špióna. Já jsem se tak nějak začala bát. Bála jsem se natolik, že když jsem šla ze školy. Stalo se mi, že jsem v té první třídě musela jít sama, protože spolužačka, která se mnou chodila z naší vesnice, byla nemocná. Jak jsem šla, pořád jsem se rozhlížela kolem, jakmile jsem viděla naproti sobě v dálce nějakého člověka, tak jsem najednou dostala strach, jestli to náhodou není špión. Uklidnila jsem se teprve v momentě, když jsem poznala, že ten přicházející člověk je někdo z vesnice, kdo určitě špiónem nebyl. Tak jsem se uklidnila, ale za ten strach to tenkrát nestálo.“
Jaroslava Svobodová (vl. jménem Králová) se narodila 28. března 1946 jako čtvrtá z pěti dcer Karlovi a Marii Královým (roz. Rodová). Celé dětství strávila v malé vísce Smolečské Březí v okrese Písek. Pochází z velmi chudých poměrů. Když bylo Jaroslavě Svobodové 10 let, velmi nečekaně zemřel její otec. Marie Králová se nikdy znovu nevdala a o malé hospodářství se po smrti manžela s babičkou a sestrami staraly samy. V roce 1960 nastoupila na Střední ekonomickou školu v Písku. Hned po maturitě v roce 1964 začala pracovat jako hotelová hospodyně v hotelu Zlatá loď v Týně nad Vltavou, kde pracovala až do roku 1989. Během 26 let se z pomocné síly stala hlavní provozní hotelové restaurace. Za dobu strávenou v hotelu velmi dobře pronikla do provozu restaurací, hotelů a přidružených profesí. Přesně a detailně popisuje tehdejší plánované socialistické hospodářství. Na počátku 90. let si pronajala kantýnu v nedalekém závodě, kterou provozovala až do odchodu do důchodu v roce 1999. Nikdy nevstoupila do KSČ a politika ji nezajímala. Na konci 60. let se díky svému manželovi Václavovi Svobodovi seznámila s baráčnickým hnutím, kde se velmi angažuje do dnešních dní (2023). Dlouhou dobu měla pozici syndika a nyní se věnuje zejména oblasti vzdělávání. V době natáčení (2023) žila v Týně nad Vltavou.
Autorský tým: Valentýna Ambrožová, Ester Jobbágyová, Marie Harbáčková, Petra Porodová, Nela Holíková, Matyáš Maršík, Stella Šochová a Benjamin Sobota pod pedagogickým vedením - Mgr. Magdalena Pasovská
