Milan Švrčina

* 1988

  • „U té Berestové, když jsme se dozvěděli, že přichází ta pěchota, a já byl na tom pozorovacím stanovišti s velitelem, což byl takový lehkovážný Polák, a s tím Slovákem. My jsme tam v šest ráno přišli a já tam byl jediný, kdo si tam hned začal připravovat okop, aby byl člověk připravený na cokoliv. A když přišlo hlášení, že ty Rusové tam opravdu jdou, ta pěchota, tak jsem si tam už jen dodělával nějaké věci k tomu okopu. A ten lehkovážný velitel mne popichoval: ‚Ty se bojíš? Ty si kopeš hrob tady?‘ Já se podíval na tu nádhernou černozem a lakonicky mu odpověděl: ‚Matka má a hrob můj.‘ A fakt jsem v tu chvíli byl smířený se vším. A ještě mně do toho běžel hlavou Máchův Máj – Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj – a prostě jsem věděl, že v Ukrajině žije tolik nádherných lidí a že tam ty vesnice fungují a že jsem tam potkal spoustu krásných lidí – a pokud by si člověk vytáhl ten los, že by skončil v tom okopu, co si vykopal tou polní lopatkou, tak co, no. Tak to tak asi má být. Věděl jsem, že jsem udělal, co jsem mohl. Že jsem si třeba přidával během výcviku, oproti tomu, co se tam trénovalo, fyzický cvičení jsem si přidal, nebo jsem si trénoval výměnu zásobníku u těch pušek amerických, které jsem neznal, aby to člověk dostal do ruky. A česká poezie může člověku strašně pomoct. Jednou – už potom v nemocnici – jsem si vyhledal báseň Viktora Dyka Země mluví, už je možná moc dramatická, ale nádherná. Má tam ten závěr, kdy říká člověku, aby se nebál, když jde na tu frontu. Ale má tam také verš – Neprodáš úděl za čočovici – jako že člověk nevymění svůj život. Život člověka je obrovsky hluboká věc, má ty předky, žije v té krajině. Lidská bytost má tu obrovskou důstojnost, byť to ve válce vidět není. Člověk může hodně z toho svého údělu vyměnit za to, že bude žít povrchně a uspokojí se s nějakým snadno dostupným a levným jídlem a tím se bude těšit a tak to nějak přežije. A to je jedna z věcí, které mě táhnou na Ukrajinu. Že tam může mít snáz to hospodářství, aby si člověk mohl říct, že ten úděl za čočovici neprodal.“

  • „To byl fakt den, takový sychravý podzim, my tam celý den chodili po patrole, vzpomínám si, že jsem byl velmi unavený. A večer začalo pršet. Díky tomu výcviku z Čech jsem věděl, jak si natáhnout pončo, jak si připravit přístřešek. Až jsem se pak ráno styděl, když jsem viděl, jak jsou ostatní promrzlí a nevyspalí, mně se zdálo o gymplu a o spolužačkách. A pak jsme šli na patrolu za ukrajinskou jednotkou, ta měla zraněné, protože je nejspíš spatřil dron a pak tam na ně šlo dělostřelectvo nebo raketa. A my jsme po nich tu patrolu přebírali, to už jsme byli tak dva až tři kilometry v tom údolí, a začali jsme vycházet nahoru údolím, vstříc těm ruským pozicím, a znovu přilétával dron, tak jsme se šli schovat do takového remízku, ale jeden z těch členů družstva pravděpodobně odpálil přes lanko ocelový granát, který tam byl nastražený. Já si vzpomínám, že sedm osm metrů ode mne explodovala ohnivá koule a já jsem volal na ostatní, že se nic neděje, že mne trefily dva kamínky. Ale to už ke mně přicházel jeden medik, který viděl, že mně teče z paže krev, takže to asi nebudou kamínky, a začal mne ošetřovat.“

  • „Já jsem odjel na Velehrad, což mi obrovsky pomohlo. Tam jsem strávil asi tři dny. A shodou okolností tam byl jeden vojenský kaplan. Tak člověk poděkoval za všechno dobrý. Ze Starého Města u Uherského Hradiště jel přímý vlak do Přemyšle v Polsku na hranici s Ukrajinou, tam jsem přijel v noci. Místní dobrovolníci, kteří se tam starají o uprchlíky migrující přes hranici, tak mně pomohli dostat se na hranici – a tam už mne převzala ukrajinská rozvědka a armáda a člověk procházel přes ty sběrné body až do toho místa, kde se shromažďovala jednotka před odjezdem na frontu.“

  • „Já jsem do aktivních záloh vstoupil před sedmi lety, působil jsem v nich šest let, přivedl mě k nim pocit vlastenectví, vždy jsem si vážil odbojářů a lidí ze Sokola, vážil jsem si toho, co dělali za druhé světové války, člověk má jako vzor Gabčíka a Kubiše, a taky mne vždycky štval ten Mnichov, nějak vnitřně, že jsme se asi opravdu měli bránit. To mě v srdci hlodalo. Tak jsem chtěl být připraven, protože základní vojenskou službu jsem už neabsolvoval. Tak z těchto pohnutek. A ještě když jsem vstupoval do základního kurzu na šest týdnů, tak mě ani nenapadlo, že bych šel k výsadkářům, myslel jsem, že budu v nějakém víc týlovém oddíle. Ale pak tam shodou okolností byl kluk, taky z Chrudimska, který vystudoval teologii a chtěl jít k výsadkářům a chtěl skákat, tak mě k tomu zviklal. A byl tam ještě jeden moment, v Chrudimi byl den otevřených dveří v budově policie, kde v padesátých letech vyslýchali komunisti, když se likvidovali sedláci. A ty výslechy prý byly tak brutální, že se tam takové kádry jako ‚Grebeníčkové‘ učily týrat lidi. Odtamtud je to jen pár metrů na hlavní náměstí do kostela. A tam jsem si sednul a říkal si, že zlo a násilí ve světě je, tak to není tak hrozné, jít k těm výsadkářům. A můj první dojem, když jsem k nim přišel, že to nejsou zabijáci, co jim teče krev z očí, ale tátové od rodin. Lidi, kteří dělají pečlivě a na vynikající úrovni svou práci. Jsou to svého druhu řemeslníci a tu svou práci odvádějí profesionálně. A to souvisí s rozložením v mé hlavě, když jsem jel na Ukrajinu, že práce vojáka je odvést nějaký úkol, který souvisí s tím, že se zastavuje nějaké zlo, a když člověk odvede ten úkol, tak jede domů, bez nějaké vášně, bez nenávisti. Je to řemeslo, práce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 24.01.2023

    (audio)
    délka: 02:01:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zakopával se před ruským útokem a recitoval „Zemi krásnou... kolébku mou i hrob můj“

Milan Švrčina jede zpátky na Ukrajinu v únoru 2023
Milan Švrčina jede zpátky na Ukrajinu v únoru 2023
zdroj: archiv pamětníka

Narodil se 26. března 1988 v Praze jako Milan Vaňkát, později při hledání svých kořenů přijal rodné příjmení matky. Po gymnáziu studoval souběžně architekturu na ČVUT a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy (MFF UK). Z architektury po dvou letech odešel a na MFF UK se věnoval matematice a fyzice se zaměřením na vzdělávání na základních školách a nižších stupních gymnázií. Po ukončení studia učil na gymnáziu v Praze. V roce 2015 vstoupil do aktivních záloh u chrudimského 43. výsadkového pluku, kde působil šest let. V roce 2018 se nechal pokřtít a v tomtéž roce odešel z Prahy do Chrudimi, kde zdědil část domu po dědečkovi. Učil na základní škole v Heřmanově Městci, a to i v době zavedení protipandemických opatření, tedy i distančně. V roce 2021 učitelství opustil a založil firmu na kácení rizikových stromů. Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se rozhodl, že se přidá k ukrajinským obráncům. Po vyřízení všech záležitostí odjel na Ukrajinu v srpnu 2022. Zařadili ho do jednotky Mezinárodní legie územní obrany Ukrajiny – formujícího se oddílu cizinecké legie. Po měsíci docvičení odjeli na frontovou linii, kde bojovali po boku ukrajinských jednotek. V listopadu utrpěl středně těžká zranění při výbuchu nastraženého granátu. Po základním ošetření na bojové linii ho odvezli do provizorní nemocnice v Izjumu a poté do ústřední vojenské nemocnice v Charkově. V prosinci 2022 odjel na doléčení do Čech. Zorganizoval sbírku na nákup aut, generátorů a základních potřeb pro armádu. V únoru 2023 se vrátil na Ukrajinu, vzhledem k tehdejším následkům zranění nešel k bojové jednotce, ale přidal se k logistickým složkám. Ve volných chvílích vyučuje na jedné ze základních škol v Charkově. Vytvořil účet na sociálních sítích s názvem Učitel na Ukrajině, kde své sledující zpravuje o situaci v zemi, která bojuje proti ruským agresorům. Plánoval si, že po válce zůstane na Ukrajině, rád by tam učil a přitom soukromě hospodařil.