Lída Tarmesar

"Tak papa řikal, pojedem daleko, abychom více neuviděli Němcuv a války. A tak jsme udělali a přijeli jsme blízko Taškentu i tam jsme vyšli a šli jsme do kolchozu, protože papa řikal, že v městach to není pro nás, protože v městach nemáme žádné zaměstnaní, kvalifikaci a malé děti nemůžou pracovat. Jenom venku my budeme pracovat na zem, při bramborách vezmeme trochu brambor domu, při pomidorach (rajčatech - pozn. ed.) vezmeme trochu pomidoru doma a budeme mět jídlo a budeme čekat, až se válka ukončí."

"Tak jsme šli jíst a jsme potkali vojáka, tak já se sestrou, mladší sestrou, a ona říká: Lída, mně se zdá, že to je Polák. A já mluvim, že to není Polák, že tu nemá orel, ale on má lev. Čechy mají lev. Tak on je z Čech, tak jsme došli k němu a začli mluvit rusky a po několika minutách on říká: A nejste vy, děvčata, židovské? A já jsem řekla: Tak. A on že taky z židovské rodiny a on už nás neustavil i on řekl: Tak já se vám postarám, kde se můžete vyspat a umýt a utrom (ráno - pozn. ed.) půjdeme na generální štáb. Vy nemluvte nic, vy nemůžete mluvit česky, neumíte a on bude mluvit pro nás. I on podpísal, že on nás zná, že zná mojeho tatínka i maminku. Byla válka, nemožno bylo jít hledat knihy, jak to je, i oni všechno zapsali a dali nám dvuch vojakuch českých a dostali se do města, tam, kde je obleky, i my jsme nemohly s tolika tahat, co jsme dostaly."

"Byla německá rodina v našem městě, kde jsme žili, on byl Němec i oni žili, já jsem chodila s jeho dětmi do školy, do tý samý školy a on měl styk s židovskými lidmi, a když přišla válka, tak on byl Němec a oni udělali z něho, jak se říká... on řádil v městě. I my rozumíme, že on věděl, že budou zabíjet lidí židovských, tak on dal rozkaz, že každá židovská rodina dostane vůz a dva koně a pojede k ruské hranici. Tak my jsme se zlobili, že musíme ostavit dom a meble (nábytek - pozn. ed.), a co můžete dát na nějaký vůz a koně, tak jsme neměli ho rádi, že on nám dělá špatně. My jsme nevěděli, že budou tábory a že budou ubývat lidi. A potom jsme se dozvěděli, že on věděl, že budou ubývat ivrejských lidi, tak on řikal, nic vám neuděláme, jeďte do ruských hranic a tam budou se starat o vás. Pak se ukázalo, že on nám pomohl."

"Říkali nám vzít dvacet pět kilo, můžeme vzít postel nebo něco s sebou a Poláci nám dali vozy i koně do ruskej hranice a sousedi, Poláci, co žili s náma, my jsme ještě nevyjeli, a oni zašli do domův a brali meble (nábytek - pozn. ed.) i zrcadla a všechny věci tahali. Já jsem viděla, jak oni tahaj z našeho doma. Válka přináší, že lidi nemyslej a chtěj něco víc a bez peněz, a vyndali z doma všechno, co mohli. Pomoct oni nemohli nic, tam byli Němci a ty dávali rozkazy. Pak jsme přijeli k ruské hranici a Němci taky, ty byli ještě horší než Poláci. Když děvče mělo nějaký prstýnek nebo něco, Němci přišli… jak se říká, když se ide brát vodu, každý Němec přišel, když viděli děvče, zabrali nám to a naplnili to, všechno nám vzali."