„My jsme měli Lambdy, to byl vynikající přijímač. Byla to taková pracoviště, tam stála jedna Lambda vedle druhé, židle, sluchátka. Dostali jsme přidělené frekvence a museli jsme je poslouchat. Vojáci z jiných rot poslouchali Morse, a to muselo být k zešílení, a to naše bylo k zešílení o něco méně. To byly pětimístné šifry naprosto nekoherentních písmen. Naučili jsme se hláskovací tabulku Severoatlantické aliance a písmena jsme zapisovali do tabulek. Samozřejmě každého napadlo, že bude chvíli poslouchat Luxembourg. Ale jednou to někdo zkusil, a že prý byla porucha a že na té frekvenci nevysílali, ale neuvědomil si, chlapec, že se to poslouchá na několika místech současně, kde to fungovalo, takže šel hned do basy. To byl tedy náš úkol, zápisy jsme odevzdali, co se s tím dělo dál, nevím, nějaký důstojník je někde vyhodnotil a zjistil, že ve Furth im Wald mají manévry. Asi jim to k něčemu bylo. Ale oni (západní vojáci) určitě věděli, že je posloucháme, já bych dokonce tvrdil, že tam byla řada falešných hlášení a že z toho naši vyvozovali naprosto nesmyslné závěry.“
„Já jsem byl takhle rozklepaný. On (František Gel) říkal: ‚Tam zajdeš do vrátnice, zavoláš na linku 326, to si do dneška pamatuju, to je sportovní redakce, a oni si pro tebe přijdou.‘ Tam to bylo tak, že sám člověk do rozhlasu nemohl. Hosta si někdo musel přivést. Přišla si pro mě sekretářka paní Čechová. Oni v té době neměli moc externistů ani studentů na praxi. A já jsem s posvátnou úctou jel tím páternosterem a ona mě dovedla do redakce. Redakci vedl dělnický kádr Jaroslav Beneš, původně kominík. Fanatik sportu. Tomu stačilo říct Sparta – Slavia v říjnu 1936 a on věděl sestavy a branky. Jinak to byl spíš kominík, ale charakterní člověk. I toho Pecháčka, o němž se muselo vědět, že jeho táta je ve Svobodce, nechal externě spolupracovat. Tak mě tam posadili a čekal jsem, co bude. Někomu se mě zželelo a přinesl mi šanon s dopisy od posluchačů. A já to otevřu a tam byl dopis od advokátní poradny, že řeší paternitní spor a ta dáma si není jistá, kdy to bylo, protože měla těch styků poměrně víc. Ale že si oba pamatují, že v rádiu zrovna vysílali nějaký hokej, reportér zařval strašným hlasem: ‚Gól!‘ a ten pán v tu chvíli ztratil sebeovládání a došlo k tomu, co nechtěli. Reportérem byl Standa Sigmund, který se pak dlouho chlubil: ‚Jo, kvůli vám se porvou sparťani se slávistama, ale já se starám, abychom nevymřeli.‘“
„(Při reportáži z odletu Ceausesca) jsem říkal kolegovi: ‚Hele, já jdu udělat rozhovor s Dubčekem.‘ – ‚Ty ses zbláznil, to musí být dopředu povolené!‘ Já jsem říkal: ‚Ať si trhnou všichni nohou, já už nevím, co bych říkal, jdu za Dubčekem. Kluci dejte mi delší kabel.‘ To je v té reportáži slyšet. A rozhodl jsem se, že poprvé v životě pozdravím nahlas čest práci, aby mě neposlal do háje. ‚Čest práci, soudruhu tajemníku, vysíláme přímý přenos Československého rozhlasu, tak jaká ta návštěva byla, k čemu byla dobrá?‘ A on začal šíleně blekotat. Dubček nebyl nikdy rétor, ale teď mluvil příšerně. A jéje, říkal jsem si, je unavený a už těch řečí má plné zuby, tak to odlehčím, a protože on fandil Trenčínu a chodil na fotbal, tak jsem se zeptal: ‚A co v neděli, pojedete do Trenčína na ligu?‘ A on začal blekotat ještě hůř. Tak jsem to ukončil a až později jsem se dozvěděl, že až všichni odjeli a odletěli, tak on měl speciál letadlo do Komárna za Kádárem a ten mu oznámil, že přijedou tanky. Dubček věděl, že ho Kádár nezve jen tak pro nic za nic. Takže proto takhle blekotal. On byl duchem někde jinde.“
„Jednou jsem přišel na noční službu, to už bylo v roce 1964, a v té době už jsme měli zahraniční agentury AFP a Reuters, ale načerno. Vlastně jsme je ani neměli mít, ale vedení rozhlasu je přijalo na tlak Milana Weinera a zahraniční redakce, že chtějí být informováni. Ale protože by to stálo moc peněz, tak jsme byli načerno s vědomím ČTK napojeni na zahraničí. Platilo se jen to jedno připojení a my jsme to nesměli nikde prozradit. A já přijdu v sedm do služby na noční, to byly noční dvanáctky a denní dvanáctky, a čtu v AFP, že byl spáchán atentát na Kennedyho. Teoreticky jsem měl počkat na Četku, Četka měla počkat na TASS a vedoucí směny měl dohodnout s vedením, co udělají. Ale ve mně se něco hnulo, mně luplo v bedně, vzal jsem tu zprávu a šel jsem do hlasatelny za inspektorkou, což je ten člověk, který řídí vysílání, a říkám: ‚Co tam teď máš?‘ – ‚Koncert.‘ – ‚Jak dlouhej?‘ – ‚Za pět minut končí.‘ ¬– ‚Tak za pět minut oznámíme Kennedyho.‘ Tam nebylo, že zemřel. To byla zpráva, že byl spáchán atentát a převezli ho do nemocnice. Takže Karel Kyncl v té době četl v dálnopisu totéž, co já. On to četl v angličtině a já ve francouzštině. Zatímco on volal řediteli Hoffmannovi, co s tím, my jsme to tady odvysílali a byli jsme první v Evropě. Jsem už jediný pamětník, což nezneužívám k tomu, abych si vymýšlel. Jako první jsme vysílali atentát na Kennedyho.“
„Tam byl Jarda Šťástka, můj známý, přenosový technik, s kterým jsem do té doby navysílal spoustu přenosů. Já volám: ‚Nazdár, Jardo!‘ On říká: ‚Mlč! Nejmenuj! Jdi tři kroky za mnou a neohlížej se.‘ Konspirace jako řemen. Dovedl mě do bývalého kina Skaut, teď je tam Divadlo v Řeznické a tehdy tam měla své studio Československá televize a natáčely se tam pohádky. Vešel jsem, tam už seděl Karel Malina, ten to měl z Václaváku blíž, a pak jsme tam vysílali celou dobu ve dvojici Věra Šťovíčková a Čestmír Suchý ze zahraniční redakce a já s Malinou jako sporťáci. Těch míst byla celá řada a my jsme byli Studio střední Čechy.“
Karel Tejkal se narodil 11. října 1937 v Praze. Od dětství ho zajímal sport, historie a rozhlas. Po maturitě v roce 1956 odešel studovat bohemistiku a žurnalistiku. Už během studia začal pracovat v rozhlase ve sportovní redakci, ale zaměstnání našel později v redakci zpravodajství. Během vojenské služby na začátku 60. let vstoupil do KSČ. Sovětskou okupaci v roce 1968 prožil jako aktivní tvůrce protiokupačního vysílání ve Studiu střední Čechy. V letech počínající normalizace byl povolán na vojenské cvičení, kde se nakazil silnou žloutenkou. Díky dlouhodobé hospitalizaci přečkal politické prověrky. V rozhlase zůstal až do roku 1976, pak dobrovolně odešel. Nové zaměstnání našel v podniku Sportpropag, kde se stal jedním z hlavních tvůrců celonárodní kampaně Buď fit! Po listopadu 1989 se do rozhlasu vrátil, působil jako vedoucí sportovní redakce, šéfredaktor stanice Československo a naposledy vedl přípravu pořadu Dobré jitro na stanici Praha, inovoval ho a vyzdvihl k vysoké poslechovosti. Dnes je na penzi a spolupracuje s časopisem Vital. Je nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky.
S Ludvíkem Vaculíkem při vysílání Silvestra Dobrého jitra v přímém přenosu (1995), na snímku ještě předseda Akademie věd ČR Rudolf Zahradník (uprostřed) , paní Marie Vaculíková a dlouholetý rozhlasový redaktor Kamil Horák
S Ludvíkem Vaculíkem při vysílání Silvestra Dobrého jitra v přímém přenosu (1995), na snímku ještě předseda Akademie věd ČR Rudolf Zahradník (uprostřed) , paní Marie Vaculíková a dlouholetý rozhlasový redaktor Kamil Horák
