Наталія Тітомир Natalia Titomyr

* 1973

  • „Po roce 2014 začalo [období sebeidentifikace jako Ukrajinky]. I když se to stydím přiznat, stalo se to právě po roce [20]14. Předtím to nějak bylo na druhém, třetím, desátém místě, nebyla to pro mě priorita. Teprve po roce [20]14 to začalo být opravdu důležité.“ – „A kdy sis uvědomila, že ‚sakra, tohle je můj domov, moje země, budu si tu dělat, co chci, a poženu vás odtud všemi silami, které mám k dispozici!‘?“ – „Nemůžu říct, že se to nějak stalo během jednoho dne. Ale v určitém okamžiku…, asi víš, kdy… Nebudu to teď tvrdit, ale patrně jeden z nejživějších je, když po osvobození… Ach, Bože, ne. Je to samotný moment osvobození Kramatorsku. Tak dobře si na ten den vzpomínám. Právě jsme byli tady v Kramatorsku, 5. července. Přijížděli jsme. Jezdili jsme s Romanem sem a tam, a právě tu nezapomenutelnou noc a následující den jsme strávili tady. Ve městě už nebyla voda; tam, kde jsme bydleli, v bytě v [ulici] Družby nahoře nebyla voda, tak jsme se jeli vykoupat do [ulice] Bělenka. Večer jsme se vraceli do bytu, a já si vzpomínám, že proti nám jela auta. Nejdřív jsme nechápali, co se děje – auta jela bez světel, z oken jim jako by trčely nějaké…, něco z nich trčelo a uvnitř jako by seděli nějací mimozemšťané. A teprve když jsme se k nim přiblížili, pochopili jsme, že to byli po zuby ozbrojení lidé v přilbách. Byli to samozřejmě – no, jak se ještě dá říct buzerantům – rašisti, řekněme, kteří právě jeli do boje. Protože sotva jsme dojeli do bytu, uslyšeli jsme ten boj; bylo to celou tu noc – to se opravdu nedá zapomenout. Bylo to poprvé, kdy stříleli velmi blízko nás. Přitom stříleli tak, že nás to prostě zvedlo z postele a odneslo do nejvzdálenějšího kouta bytu, a my jsme se prostě schovali a leželi na podlaze až do rána. Na ten pocit se nedá zapomenout.“ – „To byl střelecký boj?“ – „Ano; nebyl to jen boj ručních zbraní, bylo tam tehdy něco velmi těžkého – buď stříleli od nás, nebo naším směrem. Takže to bylo tak hlasité, že devítipatrák… prostě sedíš a máš pocit, že stěny jsou z lepenky. Je to velmi zajímavý pocit, protože ty nemůžeš nic dělat, a bát se, jako by už nemělo smysl. A nemáš pocit, že jsou to poslední chvíle tvého života, kdy ti všechno letí před očima. Nic neletí, ale je to velmi zajímavý pocit. Jsi plně v tomto okamžiku tady a teď. A potom… Dobře si vzpomínám na to ráno, kdy ti lidé, kteří byli tady v Kramatorsku… Bože, Serjoža Korotun byl ještě naživu, volali jsme si každých patnáct minut. Šel pěšky do práce, procházel přes náměstí a vyprávěl nám, co vidí. Říkal: ‚Shromáždili se na náměstí; naložili se do aut; odjeli na [ulici] Ordžonikidze [od roku 2016 Oleksi Tichoho]; jedou autobusy po Ordžonikidze; vyjíždějí z města.‘ Bože můj, a my jsme to všechno slyšeli. A když nám pak řekli: ‚Ukrajinci jsou na náměstí, vidíme Ukrajince na náměstí,‘ – prostě nedokážu vyjádřit ty emoce.“

  • „Z nějakého důvodu máme v myšlení jakýsi stereotyp, který pořád nedokážeme překonat. Vztah ke zvířatům, zejména k těm toulavým, to je jako nějaké téma…, vždycky jako vztah k odpadu. Pro mě je záhadou, proč se to děje. Například je možné to vysledovat všude. Počínaje prvními starosty, s nimiž jsme mluvili a kteří jako by udělali půl vstřícného kroku: vždycky nám nabídli místo na skládce. To je pro mě záhadou. V našem myšlení, zvláště na východě Ukrajiny, jsou toulavá zvířata něco nepotřebného; jsou to prostě odpadky, zbytečnost. Nikdo v nich nevidí živé bytosti, které trpí, mají stejné emoce, které mohou být přáteli, které jsou ve skutečnosti zdrojem lásky. Ne. Vidí v nich jakési parazity, nevím; jako šváby v domě. Pomáhat jim nejenže není v módě, je to takové ‚fuj‘ téma, něco tak. Nejlepší, co nám říkali, ještě v těch dobách… Nebudu teď jmenovat ty podniky, to bylo na samém začátku, když jsme s tím začínali; když jsem všem rozesílala dopisy s následujícím obsahem: ‚My chceme snížit počet toulavých zvířat, ale nemáme na to finanční prostředky. Víme, že i váš podnik má tento problém, a proto vám navrhujeme, abyste se připojili k našemu úsilí a například váš příspěvek, jak jste správně uvedl, tolik a tolik měsíčně, by velmi pomohl k řešení tohoto problému.‘ Ale například první odpověď, kterou jsem dostala od ředitele… Respektive šéf bezpečnosti toho podniku mi napsal odpověď…; jistý závod mi napsal: ‚Předložte dokumenty, že vůbec máte právo na existenci. Že jste…, kdo vůbec jste; kdo jste vy a co je nějaký váš dobročinný fond »Druh«. Předložte všechny dokumenty.‘ To znamená, že oni ani neslyšeli, v čem je problém, že ho musíme řešit společně; to neslyšeli. Pochopitelně od té doby už došlo k určitému vývoji, teď už slyší o něco lépe. Ale i dnes to vnímají jako něco otravného: ‚Už je to tu zas s těmi svými psy.‘ Ale už je tu nějaká evoluce. Až dospějeme k tomu, že ‚ano, pojďme konečně ten problém normálně řešit společně‘, pak ho vyřešíme rychle.“

  • „Možná to bylo jak jízda na setrvačník… Ale zdálo se, jako by některé procesy, ty velké, probíhaly jakoby samy od sebe. A tyto procesy… Mám tím na mysli všechny tvé životní potřeby, ony jsou v těchto procesech v podstatě již zohledněny. A všechno se tak nějak bude dít samo. A tvým úkolem – jsi na svém malém písečku –, tvým úkolem je prostě se co nejpohodlněji přizpůsobit těmto obrovským setrvačníkovým kolům, které se bez jakékoli účasti točí sama od sebe. Protože především nemáš žádnou možnost ty setrvačníky jakkoli ovlivnit, jak se tehdy zdálo. Ty jsi takhle malinký, a ta setrvačníková kola jsou prostě kolosální, obrovská a kolosální. Takže tvým úkolem opravdu je najít si na tomto písečku co nejpohodlnější místo, abys mohl dál žít. Proto to všechno, co se dělo, jako třeba puč, bylo prostě jen takovou zajímavostí, která ale nemá bezprostřední souvislost s tvým životem. Ale na druhou stranu si velmi dobře pamatuji, když přišly ty první časy a první skutečné změny, když začala inflace; to si pamatuji velmi dobře. Tehdy už jsem byla studentkou, ještě jsem si sama nevydělávala, vydělávali jen rodiče. Vzpomínám si na ten zvláštní pocit absolutní beztíže, ve kterém se všichni ocitli; na ten stav beztíže. Když je obrovská inflace, když se tvůj plat náhle změní z něčeho smysluplného v nic. Když si například potřebuješ koupit nové podzimní boty, mění se to v obrovský, kolosální problém, protože včera jsi dostal výplatu, a dnes jdeš na trh, ale tam už jsou ceny dvakrát vyšší, než byly včera. A tahle nejistota ohledně všeho plus tyhle periodické výpadky elektřiny, kdy se všechny ty navyklé mechanismy začaly hroutit a rodiče neměli jiný model chování než ten, v němž žili a pracovali celý život… Předtím věděli, jak vydělat peníze, jak se postarat o to, aby doma bylo vždycky teplo, pohodlně, čisto, útulno, aby bylo jídlo a všechno ostatní. Vždycky to uměli, celý život. A pak se najednou, řekněme v již ne příliš mladém věku, ocitli v situaci, kdy se to všechno museli znovu učit a nic neuměli. Absolutní nedostatek informací. Proto si ten pocit nestability a stavu beztíže velmi dobře pamatuji.“

  • „Ne, opravdu to všechno bylo vyčerpávající, protože to bylo nesrozumitelné… Zejména v devadesátých [letech]. Předtím rodiče alespoň chápali, která práce může být výhodnější, protože jsi měl víceméně jasný rámec: takováhle práce, takový plat, budeš mít nějaké bonusy. Ale v devadesátých letech už jako by se vše otřáslo, ani rodiče už neměli jasno v tom, co je třeba dělat, aby sis později mohl zařídit normální život. Takže bylo krátké období, kdy jsem neměla jasno, čím chci být. Ale když se pak objevila ta první komerční univerzita a rodiče se o ní dozvěděli, byli to oni, kdo mi řekli: ‚Jdi do toho!‘ Tehdy jsme poprvé slyšeli ta slova: marketing, management. Tehdy také zněla velmi…, nikdo nechápal, co to je, prostě to bylo tak velmi…, neuvěřitelně krásně to znělo. Když si ale rodiče přečetli víc o programu toho institutu, řekli ‚Jdi do toho!‘ Byl placený, stál na tu dobu šílené peníze. Rodiče ale řekli: ‚Máme na knížce úspory, jsme připraveni do tebe investovat, do dobrého vzdělání.‘ A poslali mě tam. Tehdy už jsem pochopila, že…, zvlášť, když jsem pochopila, co je to vlastně je marketing, a když mě to začalo zajímat, tehdy jsem si řekla: ‚Jo, sakra, marketing je zajímavý, chtěla bych se stát marketérkou.‘“

  • „Třída byla poměrně přátelská. Jednu dobu jsme ale měli takovou věc jako dělení na klany. To bylo velmi nepříjemné, a dokonce i rodiče se snažili do toho zasáhnout. Samozřejmě se jim to nepodařilo. Když jsme pak vyrostli a byli jsme o něco starší, klany zmizely, stali jsme se trochu více jednotní, ale příliš přátelskými se to nazývat nedá.“ – „Co to jsou klany? Jaké a jak jste je klasifikovali?“ – „Prostě, abych nejmenovala, byly to, řekněme, dvě osoby. Byla to důležitá otázka: buď jsi byl pro osobu číslo jedna, nebo pro osobu číslo dva. Záviselo na tom rozdělení v rámci třídy, co se týče komunikace.“ – „A ti dva lidé byly děti nějakých známých lidí ve městě?“ – „Ne, ne, ne, já ani nevím, z jakého důvodu. Teď se to ale asi dá nějak analyzovat a dostat se k tomu. Prostě se to nějak stalo. I když ne, jedna z těch osob – její rodiče pracovali…, její matka pracovala v ORS. A ORS v sovětských dobách – to bylo něco, to byli takoví carové.“ – „Co je to ORS?“ – „Útvar zásobování pracujících. Zní to směšně, ale ženy z ORS, to byly dámy. Všechny měly takové zářivě bílé vlasy, tak obrovsky natupírované. Měly takovou módu – nemódu. Ale vždycky se daly poznat podle vzhledu. Podle těch vysoko natupírovaných bílých vlasů, tak zářivě bílých, tak vybělených, jako by byly ze silonu, všechny byly poměrně při těle, protože měly přístup k věcem, ke kterým se normální lidé nedostali.“ – „Teď máš na mysli jídlo?“ – „Ano, jde o jídlo. Ony měly všechno nedostatkové, kondenzovaným mlékem počínaje, po kaviár, uzeniny…, vždycky to měly. Majonézu… Nemusely stát ve frontách, měly to kdykoli k dispozici. A konče dalšími naprosto nedostatkovými věcmi, o kterých my jsme jen věděli, že existují. Takže její máma pracovala v ORS. Nevím, jestli právě to byl ten důvod, proč byla osobou číslo jedna, nebo tam bylo ještě něco jiného, ale nějak se to prostě stalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kramatorsk, Donetsk region , 14.04.2024

    (audio)
    délka: 03:08:18
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Éra, která byla před rokem 2014, musí skončit a navždy zmizet

Natalia Titomyr v 11. třídě, 1990
Natalia Titomyr v 11. třídě, 1990
zdroj: archiv pamětníka

Natalia Viktorivna Titomyr je podnikatelka, dobrovolnice a občanská aktivistka. Narodila se 26. října 1973 v Severodoněcku. Její rodiče pracovali v závodě „Azot“. V roce 1990 nastoupila na Mezinárodní institut managementu, obchodu a práva ve Slovjansku, kde studovala marketing. O rok později přestoupila na pobočku téhož institutu v Kramatorsku. Koncem 90. let pracovala v reklamním oddělení banky a v prvním regionálním týdeníku „Vostočnyj projekt“ („Východní projekt“). V roce 1998 založila v Kramatorsku první celocyklovou reklamní agenturu „Chameleon“. V roce 2004 si otevřela vlastní firmu v oblasti krajinářského designu a automatizovaných zavlažovacích systémů. V roce 2011 založila dobročinný fond „Druh“, který pomáhá opuštěným zvířatům. V květnu 2014, po okupaci Kramatorsku teroristickými formacemi „DLR“, odjela se synem, rodiči a deseti domácími zvířaty do vesnice Pečenihy v Charkovské oblasti. Když byl Kramatorsk začátkem července osvobozen, rodina se vrátila. Natalia Titomyr dvakrát kandidovala ve volbách, a koncem roku 2020 byla zvolena do městské rady za stranu „Náš Kramatorsk“. Od začátku totální ruské invaze na Ukrajinu se věnovala dobrovolnické činnosti – pomáhala rozvážet písek na zátarasy a do městských nemocnic. V roce 2024 žije s rodinou v Kramatorsku, vede dobročinný fond „Druh“ a je zastupitelkou městské rady.