„Po roce 2014 začalo [období sebeidentifikace jako Ukrajinky]. I když se to stydím přiznat, stalo se to právě po roce [20]14. Předtím to nějak bylo na druhém, třetím, desátém místě, nebyla to pro mě priorita. Teprve po roce [20]14 to začalo být opravdu důležité.“ – „A kdy sis uvědomila, že ‚sakra, tohle je můj domov, moje země, budu si tu dělat, co chci, a poženu vás odtud všemi silami, které mám k dispozici!‘?“ – „Nemůžu říct, že se to nějak stalo během jednoho dne. Ale v určitém okamžiku…, asi víš, kdy… Nebudu to teď tvrdit, ale patrně jeden z nejživějších je, když po osvobození… Ach, Bože, ne. Je to samotný moment osvobození Kramatorsku. Tak dobře si na ten den vzpomínám. Právě jsme byli tady v Kramatorsku, 5. července. Přijížděli jsme. Jezdili jsme s Romanem sem a tam, a právě tu nezapomenutelnou noc a následující den jsme strávili tady. Ve městě už nebyla voda; tam, kde jsme bydleli, v bytě v [ulici] Družby nahoře nebyla voda, tak jsme se jeli vykoupat do [ulice] Bělenka. Večer jsme se vraceli do bytu, a já si vzpomínám, že proti nám jela auta. Nejdřív jsme nechápali, co se děje – auta jela bez světel, z oken jim jako by trčely nějaké…, něco z nich trčelo a uvnitř jako by seděli nějací mimozemšťané. A teprve když jsme se k nim přiblížili, pochopili jsme, že to byli po zuby ozbrojení lidé v přilbách. Byli to samozřejmě – no, jak se ještě dá říct buzerantům – rašisti, řekněme, kteří právě jeli do boje. Protože sotva jsme dojeli do bytu, uslyšeli jsme ten boj; bylo to celou tu noc – to se opravdu nedá zapomenout. Bylo to poprvé, kdy stříleli velmi blízko nás. Přitom stříleli tak, že nás to prostě zvedlo z postele a odneslo do nejvzdálenějšího kouta bytu, a my jsme se prostě schovali a leželi na podlaze až do rána. Na ten pocit se nedá zapomenout.“ – „To byl střelecký boj?“ – „Ano; nebyl to jen boj ručních zbraní, bylo tam tehdy něco velmi těžkého – buď stříleli od nás, nebo naším směrem. Takže to bylo tak hlasité, že devítipatrák… prostě sedíš a máš pocit, že stěny jsou z lepenky. Je to velmi zajímavý pocit, protože ty nemůžeš nic dělat, a bát se, jako by už nemělo smysl. A nemáš pocit, že jsou to poslední chvíle tvého života, kdy ti všechno letí před očima. Nic neletí, ale je to velmi zajímavý pocit. Jsi plně v tomto okamžiku tady a teď. A potom… Dobře si vzpomínám na to ráno, kdy ti lidé, kteří byli tady v Kramatorsku… Bože, Serjoža Korotun byl ještě naživu, volali jsme si každých patnáct minut. Šel pěšky do práce, procházel přes náměstí a vyprávěl nám, co vidí. Říkal: ‚Shromáždili se na náměstí; naložili se do aut; odjeli na [ulici] Ordžonikidze [od roku 2016 Oleksi Tichoho]; jedou autobusy po Ordžonikidze; vyjíždějí z města.‘ Bože můj, a my jsme to všechno slyšeli. A když nám pak řekli: ‚Ukrajinci jsou na náměstí, vidíme Ukrajince na náměstí,‘ – prostě nedokážu vyjádřit ty emoce.“