Miloslav Tlapák

„8. května hodně brzo ráno se táta vrátil z Prahy, z Lucerny, kde byl po celou dobu s Havlem. Bylo asi sedm nebo osm hodin, to už si nepamatuji přesně, a někdo zvonil, protože dveře se zamykaly. Někdo zvonil u hlavní brány a táta že půjde otevřít. Tak šel otevřít, máma mu říkala, aby nikam nechodil, ale on prostě šel otevřít. Tam stáli čtyři Němci, vojáci, tři nebo čtyři. Tam si vzpomínám na moment, kdy máma na něj volala: ‚Jendo, nechoď s nima, už je po válce!‘ To mi utkvělo v paměti a to bylo naposledy, kdy jsem ho viděl.“

„Jak jsem říkal, byl jsem s Věrou stále ve styku. V roce 1965, kdy prvně bylo možné vyjet někam na Západ – možná to bylo už v roce 1964, ale já byl poprvé v roce 1965 – tak jsme si se dvěma kamarády ze Škodovky řekli, že to zkusíme, požádáme o devizový příslib a pojedeme do Švýcarska a do Itálie. Já jsem si říkal: Bezvadné, pojedeme do Švýcarska a já se stavím u Věry, u sestřenice. Začali jsme shánět devizový příslib a samozřejmě se nám to povedlo, ale to bylo lítání, byrokracie neuvěřitelného formátu. Když už se povedlo, že měl člověk devizový příslib sto dolarů, tak musel obstarat papíry, aby ho pustili. To znamená, že ze Škodovky to muselo být deset razítek nejméně, že ve výdejně nemáte třeba půjčené kladívko nebo něco. Od barákové domovní důvěrnice, ode všech. Nejhorší bylo, že jste musel na vojenskou správu a vojenská správa tam musela dát razítko, že vás pustí, ale vojenská správa vždycky řekla: ‚No jo, ale vy tady máte zrovna naplánované cvičení, když chcete vyjet.‘ Tak jste je musel umluvit, aby to cvičení předali někam jinam, což oni většinou udělali.“

„8. května se nic nedělo. Máma byla celá zděšená, kde táta je a kam ho odvedli. Chodila po Barrandově po lidech, kteří se už zase vraceli, a ptala se, jestli nevědí něco a kde by mohl být. Dozvěděla se, že v ulici Pod Habrovou Němci postříleli nějaké lidi, a skutečně, v té garáži zastřelili, nevím přesně, jestli čtyři nebo šest lidí, bylo to v jedné garáži Pod Habrovou. Ty lidi už tam nebyli, ale vím, jak to tam bylo zacákané krví, bylo to ošklivé. Ptala se lidí, kteří v té vile bydleli, a oni říkali, že odvezli všechny zastřelené do kostela na Zlíchov. Tak jsme zase běželi na Zlíchov a tam se skutečně máma dozvěděla, že je táta mezi zastřelenými v kostele na Zlíchově. Tam bylo naskládaných asi třicet lidí, kteří byli postřílení v těch končinách.“