Eva Tolkovsky

„Rok 1969 končil, do 15. září byla vyhlášena amnestie. Sice proběhly demonstrace v roce 1969, Palach a podobně, ale lidi se začali trochu vzdávat naděje, že se s tím něco dá dělat. Navíc byla vyhlášena amnestie do 15. září, dokdy se mohli všichni volně vrátit. To byla taková výzva. Já jsem si říkala, že se asi po tom 15. září něco stane. Tak jsem šla za tatínkem, se kterým jsem nebyla v kontaktu celou dobu, ale přesto jsem za ním zašla a poprosila jsem ho, aby mi zařídil letenku do Londýna. On mi pomohl a já jsem mínila přečkat 15. září – odjela jsem 13. – a podle toho, jak to dopadne, se buď vrátit, nebo tam zůstat. Dopadlo to tak, že zavřeli hranice 15. září, a tak jsem věděla, že to je jen začátek a důsledky budou pro mě hrozné. Byla jsem nezletilá, to znamená, že by mi i ten menší byt vzali a mě by dostali, šla bych do nějakého internátu, a nějaké plány na studia by určitě nešly, a tak jsem nakonec v Londýně zůstala.“

„Vlastně pro mě ten rok 1968 byl traumatický, myslím v tom opačném smyslu, že to bylo tak krásné, že jsem se z toho nikdy nevyléčila. Poznamenal mě svou krásou a úžasností. Takže jsem si to nesla, měla jsem emigrantské sny, pořád jsem si v hlavě představovala, jak chodím po Praze a jestli si pamatuji, kam mám odbočit, když se chci dostat na nějaké místo, abych to náhodou nezapomněla, s tím, že jsem nedoufala, že se do Prahy ještě někdy podívám.“