Eva Tolkovsky

„Vlastně pro mě ten rok 1968 byl traumatický, myslím v tom opačném smyslu, že to bylo tak krásné, že jsem se z toho nikdy nevyléčila. Poznamenal mě svou krásou a úžasností. Takže jsem si to nesla, měla jsem emigrantské sny, pořád jsem si v hlavě představovala, jak chodím po Praze a jestli si pamatuji, kam mám odbočit, když se chci dostat na nějaké místo, abych to náhodou nezapomněla, s tím, že jsem nedoufala, že se do Prahy ještě někdy podívám.“

„Bydleli jsme naproti Ministerstvu vnitra a ráno tam tanky skutečně stály. Ivani koukali okolo sebe, nevěděli vůbec, kde jsou, co se děje, nic nechápali. Lidi běželi honem do samoobsluh, aby nakoupili zásoby. Poslouchali jsme rádio, které se s námi loučilo, bylo to úžasné drama. Já jsem se připojila k masovým demonstracím, účastnila jsem se toho. Postupně se chodili loučit kamarádi domů, pamatuji, jak se Karel Kovanda přišel rozloučit s tím, že utíká do Rakouska, to mi bylo hrozně líto. Pak se sbalila i moje sestra, dvě děti a manžel a maminka, že pojedou do Vídně a já jsem nebyla ochotná se hnout. Já jsem se rozhodla, že zůstanu v Praze, protože jsem byla přesvědčená, že emigraci jednak nechci, a jednak že bych ji nezvládla.“