Jan Trégl

„Kdyby člověk našel kousek tvrdého chleba, tak by to snědl. Byl to hrozný hlad, to si ani nikdo neumí představit. Já jsem nemohl spát hlady. Nejhorší bylo, než si na to člověk zvykl. Tělu to chvíli trvá, než začne ze sebe trávit, a v tom období mezi tím, to je hrozný hlad. No, ale vydržel jsem to…“

„No a nás čtyři poslali do Terezína, tam jsme byli na jedné cele, vlastně až tam jsme se poznali, zjistili, že jsme byli v jedné buňce. Jinak bych to vůbec netušil, znal jsem pouze Knoblocha a o nikom dalším jsem nevěděl. A když mě vyslýchali, tak mi ukazovali fotografii toho Knoblocha, já nevěděl, já ho v životě neviděl. Tak mě vrazili do Terezína, jestli jsem byl odsouzen, to nevím, soud nějaký ale asi byl, jelikož mi poslali, že mě zavírají…“

„Ty dva se měli ráno připravit na komandýrku. Karel Lípa si myslel, že jde domů. Měl se totiž v sobotu ženit, a ve středu nás sebrali. Karel mi říkal, že když ho gestapák vyslýchal, tak mu prý sliboval, že v sobotu už bude dávno doma. Ale byli přeloženi, odjeli z Terezína a koncem března přišlo oznámení, že jsou mrtví. Byli popraveni, umřeli v Mauthausenu. A já byl asi odsouzen, na tři měsíce, a toho 28. března mě pustili…“

„Konec války byl takový, že pátého byla sobota, sedmého jsme přestali dělat ve družstvu. Jel jsem tehdy domů na kole, potkal jsem po cestě známého četníka a ptal se ho, kam jede. On prý jede na Štěpán, zavírat německou posádku, tak jsem chtěl jít s ním. Ale jemu se tam nakonec nechtělo. Já blbec tam jel, vlezl mezi ně a říkal jsem jim, že je konec války, a oni se ptali, jak to, že je konec války, a potom kudy se odtud dostanou pryč, tak jsem je poslal k Američanům… Ale druhý den jsem jel na ten Štěpán znovu a bylo to hrozné, chodili tam už Němci, šacovali a zavírali…“

„Jednou mi dal jeden Čech, dělník, krajíc chleba, a viděl to bachař, tak mě zavolal, abych ho vyndal z kapsy. Byl to jenom kus chleba! A dal mi takovou facku na ucho, že dodnes neslyším, od té doby jsem na jedno ucho hluchý. No, přežil jsem to… Bylo nás šest a já jediný jsem se vrátil…“