Jan Trégl

„Jednou mi dal jeden Čech, dělník, krajíc chleba, a viděl to bachař, tak mě zavolal, abych ho vyndal z kapsy. Byl to jenom kus chleba! A dal mi takovou facku na ucho, že dodnes neslyším, od té doby jsem na jedno ucho hluchý. No, přežil jsem to… Bylo nás šest a já jediný jsem se vrátil…“

„Kdyby člověk našel kousek tvrdého chleba, tak by to snědl. Byl to hrozný hlad, to si ani nikdo neumí představit. Já jsem nemohl spát hlady. Nejhorší bylo, než si na to člověk zvykl. Tělu to chvíli trvá, než začne ze sebe trávit, a v tom období mezi tím, to je hrozný hlad. No, ale vydržel jsem to…“

„Odvezli mě na Pankrác, tam jsem byl asi tři neděle. A za tři neděle jsme se sešli v Terezíně. Všichni, které sebrali z Brandýsa, pět lidí, a já z Kostelce. Tam byl Karel Lípa, potom Wolf, potom jeden člověk z městského úřadu, nevzpomenu si, jak se jmenoval.“

„Ty dva se měli ráno připravit na komandýrku. Karel Lípa si myslel, že jde domů. Měl se totiž v sobotu ženit, a ve středu nás sebrali. Karel mi říkal, že když ho gestapák vyslýchal, tak mu prý sliboval, že v sobotu už bude dávno doma. Ale byli přeloženi, odjeli z Terezína a koncem března přišlo oznámení, že jsou mrtví. Byli popraveni, umřeli v Mauthausenu. A já byl asi odsouzen, na tři měsíce, a toho 28. března mě pustili…“

„No a nás čtyři poslali do Terezína, tam jsme byli na jedné cele, vlastně až tam jsme se poznali, zjistili, že jsme byli v jedné buňce. Jinak bych to vůbec netušil, znal jsem pouze Knoblocha a o nikom dalším jsem nevěděl. A když mě vyslýchali, tak mi ukazovali fotografii toho Knoblocha, já nevěděl, já ho v životě neviděl. Tak mě vrazili do Terezína, jestli jsem byl odsouzen, to nevím, soud nějaký ale asi byl, jelikož mi poslali, že mě zavírají…“