Jan Tyl

„Tak jim třeba vadilo, když má člověk dlouhý vlasy, to byl první problém, a druhý problém mohly být texty, ale většinou to bývala hudba. To byla taková zajímavá kultura v té době, aspoň v jihozápadních Čechách, že právě proto, že lidi měli přístup k německé televizi, tak oni znali ty písničky. A protože oni věděli, že si nemůžou dojít do obchodu a tam si koupit desku, to nešlo, tak oni chtěli jít na tancovačku a chtěli, aby jim tam hráli prostě, co oni slyšeli na tom Radiu Luxembourg nebo co viděli v televizi, tak to chtěli, aby jim kapela hrála. A to kapely tenkrát do značný míry dělaly, tak jak říkám, to ani nebylo moc prostoru – to byly sedmdesátý osmdesátý léta, začátek – tam ani nebyl prostor pro nějakou příliš vlastní tvorbu, protože lidi šli na tancovačku a chtěli tam slyšet něco určitýho, nechtěli, aby poslouchali, co vy jste si vymysleli. V sedmdesátých letech to tak určitě bylo. Takže to byla další věc. A pak když na někoho chodilo moc lidí, tak to byl obrovskej problém. Já si dodnes pamatuju incident, který se stal, a to byla obec, která se jmenuje Slavonice, je to na rakouský hranici a my jsme tam byli asi třikrát. A jednou, to si konkrétně pamatuju, bylo to pěkný, obyčejná tancovačka, hrozně moc lidí, ale pak se stalo, že za tim, co byl zodpovědnej, takzvaným kapelníkem, že si ho předvolali na bezpečnost a tam byl někdo asi z STB, já jsem u toho nebyl, tak nemůžu říct přesně, kdo to byl, ale ptali se ho, jak je možný, že na tu kapelu chodí tolik lidí a proč. Co je na ní tak zajímavýho, že takovou kapelu jako jste vy, okresního formátu a ve Slavonicích, přijde pět tisíc lidí. A tak to jsem poprvé slyšel, já jsem to nevěděl, že tam bylo – já dodnes nevím, já pochybuju, že tam jich tolik bylo, prostě mu to řekli – a za to taky byl zákaz, že tam chodí moc lidí, že to je taky špatně.“

„Tak hlavně tam bylo, co si pamatuju, že třeba čtyřicet osm hodin je drželi bez udání jakéhokoliv důvodu, pak je okamžitě vyhodili z práce a teď na druhý straně byla povinnost mít práci, takže je hned za týden začali stíhat, že nepracujou, prostě šikana, to se dělo, to jo.“

„Že se začalo se zákazy. Tehdy byla instituce, která se nazývala Městské kulturní středisko ve Strakonicích, na strakonickým okrese jsem začínal a oni po celou tu dobu, co já si pamatuju, což bylo ve skutečnosti deset let nebo jedenáct, než jsme utekli, tak tam byli dva lidi, kteří si vzali za úkol, že nepřítele pracujícího lidu budou likvidovat. A tak, když to zkrátím, ten první zákaz, co jsem zažil, přišel už někdy v roce 1974 nebo tak něco. A když jich bylo sedm, si myslím, si dodnes pamatuju, že jich bylo sedm, těch zákazů, tak to byl ten okamžik, kdy jsem si řekl, že já tady v tý zemi nechci být, protože to nedává vůbec smysl. A to byla taková změna, protože já si vzpomínám, že když jsem třeba poslouchal Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky a Londýn a pamatuju se, že když tam třeba hovořili o tom, co se stalo v Rudolfově, 1974, Plastic People, a pak bylo víc takových, třeba když zatkli a zavřeli Havla a ostatní, že já jsem tam seděl a dneska, když se nad tím zamyslím, tak nejsem z těch, kteří by měli nějaký… to hodnotili, protože já si pamatuju, že jsem tam seděl u toho rádia a já jsem říkal, ty vole, kde se to v nich bere, dyť tady to nemá šanci, s nima se nedá bojovat. A proto ty lidi, který se tomu režimu vysloveně postavili, jako otevřeně postavili – ona je jedna věc, když jeden si z nich dělá legraci třeba někde na tancovačce a někde je zesměšňuje, to je jedna věc, a druhá věc je, když se někdo otevřeně postaví, a já jsem skončil možná u té legrace a zesměšňování, ale na to, abych se jim postavil, na to jsem neměl, a proto, ty lidi, který tohleto udělali, který na to měli tenkrát – dneska může kdokoliv cokoliv říkat, protože to je snadný po čtyřiceti nebo kolika letech, ale u mě ne, já si to skutečně pamatuju a těch, kteří se skutečně tomu režimu postavili, tak těch bylo pár.“