Eva Učíková

* 1932

  • "Měla jsem u postele nachystaný kufřík a oni v té zahradě - [tatínek] měl sestru, s jejímž manželem vykopali v zahradě takovou jámu, to jsem Vám vykládala už posledně - udělali tři schůdky a dali tam lávku. Nahoru plech, na to trávu a kořeny, aby to nebylo svrchu ve dne vidět. A tak, když začali hlásit: 'Achtung, achtung, wir gegen die Luftrage Meldung' - to si pořád pamatuji, ale kam jsem dala svatební fotku, to nevím - tak jak měli rodiče [noční], maminka musela nastoupit do Zbrojovky a tatínek míval noční na poště, tak byli oba dva pryč. Když začala houkat siréna, musela jsem vzít do jedné ruky baterku, do druhé kufřík, v Brně se všude zhaslo, bydleli jsme v prvním poschodí, tak jsem šla. Měla jsem vždycky strach, protože jsem šla vždycky první. U kufříku jsem měla nachystaný kabát a boty. Dědeček s babičkou už tam vůbec nechodili. Říkali, že když to spadne, zemřou doma. Tak do toho krytu, do té jámy, co jsme tam měli, už vůbec nechodili."

  • "Naši kamarádili s nějakou rodinou - byli zubaři a Židé, oba dva. Museli nosit na klopě JUDE. Jednou k nám přišel - to jsem Vám říkala už posledně - přinesl takovou krabičku plnou zlata, že je určitě vezmou do nějakého toho tábora, jestli bychom si to zlato nevzali a neopatrovali jim ho. Tatínek řekl: ‚No, ale my máme holku, Vy jste bez dětí, my musíme brát víc věcí a měl bych pořád strach, abych o tu krabičku zlata někde nepřišel'. Tak to pak dal nějakému jinému pánovi, který si za to po válce postavil vilu."

  • "Byla jsem v těch Žabovřeskách a hlásili, že nejvíc byla zasažená Zbrojovka. Já byla u babičky, zrovna někam šla. Vzala jsem kabát, boty a utíkala jsem z Žabovřesk kolem Kounicových kolejí, kde jsem se vždycky bála, protože odsud byl vždycky [slyšet] řev, týrali tam lidi. Byli tam týraní lidé, po kterých chtěli něco, co jim nechtěli prozradit. Tak jsem šla kolem Kounicových kolejí přes Cejl a utíkala do těch Husovic. Když jsem přišla do Husovic, maminka na mě vykulila oči a já povídám: 'Pánbůh zaplať, že jsi doma, měla jsem strach, že jsi tam a že se ti třeba něco stalo'."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šternberk, 12.06.2024

    (audio)
    délka: 01:57:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodnes mám husí kůži, když slyším sirény

Eva a Karel Učíkovi, svatební fotografie, 1951
Eva a Karel Učíkovi, svatební fotografie, 1951
zdroj: archív pamětníka

Eva Učíková, roz. Krčmová, přišla na svět 11. července 1932 v Brně jako jediné dítě Oldřicha Krčmy a Marie, roz. Ševčíkové. Matka vystudovala školu pro ženská povolání, pocházela ze sedmi dětí, rodiče měli restauraci v brněnských Žabovřeskách. Otec žil s rodiči v Brně, Husovicích, kde dědeček koupil dům. Pracoval na poště v Alfa pasáži na dnešní Poštovské ulici v Brně. Při bombardování města v roce 1945 zde byl zasypán a tři dny uvězněn. Eva Učíková vyrůstala uprostřed válečných událostí. Jako sedmiletá musela v noci chodit sama do zahradního krytu, matka byla nuceně nasazena a oba rodiče pracovali na noční směny. Když matka ke konci války do továrny přestala chodit, aby nenechávala dceru samotnou, hrozilo jí zatčení gestapem. Rodina utekla k otcovu příteli do Trpína. Po válce dostal otec nabídku dělat vedoucího pošty ve Šternberku. Přestěhoval se nejprve sám, matka s dcerou ho následovaly později. Eva studovala dva roky rodinnou školu pro ženská povolání v Olomouci (Pöttingeum). Pracovala pak až do důchodu ve velkoobchodu textilu ve Šternberku jako účetní. Roku 1951 se vdala za Karla Učíka, vojáka z povolání, jenž byl v padesátých letech vyhozen z armády. Později mu byla vrácena hodnost. Vychovali dva syny, Karla (1952) a Richarda (1962). V roce 2024, v době natáčení, žila ve Šternberku.