Zdenka Uhříková

„No potom jsme šli dom a šli jsme sa podívat, já nevím, co to byl za nápad od tej tetičky Gajdošovej… Šli jsme tam k druhých potúčkoch byla zastřelení z teho Prlova, ta cérka z toho Prlova. Tam bylo, jich Němci védli, my jsme ještě ve dne to viděli, jak oni ti z teho, já nevím, tož ta cérka byla z Prlova, ti chlapi, já nevím, odkad byli, nemožu si na to spomnět. Tak jich vedli a museli si vykopať hrob a tam jich zastřelili. A my jsme věděly jsme, kde to je, tak jak jsme šly z té dědiny, tak jsme se tam šly podívat, tak jsme jich našli, viděli jsme, jak tam byli zastřelení, a vím, že ten jeden chlap měl, oni jich jenom přiházali tak hlínů.“

„Taková malá chalúpka. Voda tam nebyla, elektrika tam nebyla. Na vodu, jak sa bývalo prv, sa chodilo do studně do takovej studánky a nosalo sa to v takových putýnkách nebo v kýbloch. A sa to pověsilo, to bylo takové, jak bych to řekla, sa tem pravilo vážky, keré sa daly tady za krk a na konci to mělo, bylo to dřevěné takové bidélko, na kterém byl řetázek a na konci byla takový háček. A tým sa to ponořilo do studně a nabrala sa ta voda, potom sa to na ty vážky pověsilo a zavěsilo sa to za krk a tak sa ta voda nésla do chalupy. A to bylo kus třebas osmdesát metrů nebo aj viecej. A bylo to na pasekách a kolik razu, když jsme šli, nesli tu vodu, to jsme i děcka musely, usklhla noha, jsme sa zvalily, puténky se vyvalily, voda vytékla a my jsme museli jít zpátky nabrat vody znova.“