PhDr. Jan Urban

„Můj první výslech, on to nebyl úplně první, ale první velkej výslech, trval jedenáct hodin. Já byl ještě tele, takže já jsem toho nažvanil a teprve na konci mi došlo, že jsem vlastně udělal to, co chtěli. Oni se mě ptali, proč jsem to nepodepsal a jestli jsem proti socialismu, a já sáhodlouze vykládal, jak studuju a že jsem socialista přesvědčením a lidská rovnost a že Kriegel je fajn chlap a že já je znám odmalička, tyhle lidi, a že to je všechno svinstvo a že padesátý léta se nesmí vrátit, než mi došlo, že jim vlastně skládám mozaiku, a to bylo poprvé a naposled, co jsem něco nažvanil a do teďka se za to stydím. Po těch jedenácti hodinách mě pustili a já ještě byl šíleně pyšnej, že jsem je donutil přepsat protokol a nakonec jsem si vynutil, že jsem tam nadiktoval nějakou formulaci, že jako ten socialismus a já nevím co všecko…“

„A pak jsme teda doletěli do Moskvy, já už tam měl od cestovní kanceláře auto, odvezli mě do hotelu, já jsem tam nechal tašku a jel jsem na adresu. Já jsem měl takovej těžkej modrej kabát, v tom jsem měl tajný kapsy, tam jsem měl složený věci, při normální prohlídce to nešlo najít. Měl jsem jednu jedinou záchytnou adresu, uprostřed nějakýho sídliště na konci metra. Tak jsem tam dojel, bylo to šíleně depresivní - smradlavej činžák, teda panelák, kovový dveře pomalovaný, zazvonil jsem, Lev Timofejev – disident, vězeň, spisovatel, otevřely se dveře, a když jsem řek, kdo jsem, tak tam vypukla revoluce. Všichni začali vejskat a objímat mě, protože se najednou ukázalo, že jsem byl jedinej z východního bloku, kdo proklouz. Polákům zabavili pasy, Maďary nepustili, i uvnitř Sovětskýho svazu různě lidi zavírali a tak… V tom bytě najednou já jsem měl smetánku sovětskýho disentu, byl tam třeba pozdější gruzínskej prezident, prostě opravdu smetánka. Tři dny jsme jezdili, oni mě tam vozili, byl z toho velkej skandál, KGB to narušovala, takže se to přestěhovalo pak do bytů, všechno bylo samozřejmě napíchnutý, byli tam provokatéři, všude za náma, metr za nárazníkem jezdila volha, před vchod toho paneláku postavili takovou tu maringotku s komínkem a s kamerou… A já jsem tam úspěšně pomlouval režim a ti organizátoři z press klubu Glasnosť udělali něco hrozně moudrýho, poslední večer mě odvedli domů k Andreji Sacharovovi.“