Oksana Valenková

* 1980

  • „Skoro všichni byli v komunistické straně a stávalo se, že z ní vylučovali ty, kteří se nějak provinili, třeba výtržnictvím nebo opilstvím. Dělo se to na hromadných schůzích a bylo to vždy pro ty dotyčné velkou potupou. Pamatuji se, jak nás přijímali do Jisker a do Pionýra. Tehdy jsme vyráběli různé věci, lepili a kreslili obrázky, drželi jsme stráž v našem parku Maxima Gorkého. Také jsme se báli, že nás vyloučí nebo vůbec do Pionýra nepřijmou a ta představa pro nás byla strašná, nepředstavitelná. A najednou bylo referendum a Sovětský svaz se rozpadl. Byli jsme tehdy u moře a můj děda pořád poslouchal rádio, hodně to prožíval, byla to tehdy velká nejistota. Za sovětské éry cítili lidé jakousi stabilitu. U nás se toho hodně vybudovalo, byly tu velké továrny a zaměstnanci měli jasně nalinkovaný život. Za pět let dostanou byt, budou dál pracovat a zajistí si klidný život a postavení. Ekonomickou krizí vzalo vše za své. Přitom finanční krizi u nás lidé považují za důsledek rozpadu Sovětského svazu a nechápou, že to byly na sobě nezávislé procesy.“

  • „Četla jsem různé rady, jak správně vyčistit telefon, než ho budou kontrolovat Rusové. Vyhodila jsem si z facebooku přátele, kteří měli v profilu ukrajinskou vlajku. Vyčistila jsem veškerou komunikaci na messengerech stejně jako historii prohlížení internetových stránek. I mému muži jsem připomínala, aby nečetl na internetu zprávy, protože by se mohli podívat do telefonu a některé považovat za provokativní. Nakonec se ale ukázalo, že pokud si prohlížíte zpravodajské weby, můžete říct, že přece chcete být informovaní a projde to. Hlavní je, aby vám nikde nenašli takzvaná nesprávná slova.“

  • „Můj muž ještě se sousedem šli na silnici zjistit situaci. Rusové na ně namířili samopaly, oni si předtím vzali bílý hadr, mávali s ním a nakonec se jim podařilo s nimi promluvit. Říkali, že zítra už naše vesnice nebude existovat. Naši se ptali, jestli to myslí vážně. A oni zase, že naše vesnice prostě už nebude. Pochopili jsme, že nutně musíme někam odjet. Jenže jak to udělat, když nás nikdo nikam nepustí? Silnice byla ucpaná vojenskými kolonami, nebylo možné se dostat ani do Melitopolu, ani na Krym. Ráno jsme se probudili a venku jede na kole sousedka a křičí, ať se rychle evakuujeme, že máme půl hodiny, ať popadneme děti a jedeme. Nikdo nad ničím neuvažoval, chlapi běželi pro auta, já jsem oblékla děti, popadla, co se dalo, a jeli jsme.“

  • „Tu situaci jsem očekávala. Ale nejen to, dokonce jsem se na to připravovala. Spolu s dětmi jsme sledovali návody na internetu, jak se například chovat při ostřelování. Ukazovala jsem jim, kde je jáma či kamenná zídka a kam si mají lehnout v případě dělostřelecké palby. 24. února měl strýc Saša jet do Záporoží pomáhat na stavbu, ale volal řidič, že nikam nejedou. Myslela jsem si, že se pohádali. To ráno jsem už neusnula a najednou volá soused a říká: 'Oksano, měla jsi pravdu, začala válka!' Já jsem tomu zpočátku nevěřila, pak jsem vyšla ven a viděla jsem červenou záři, jak hoří nedaleké vojenské letiště. Na ulici nikdo nebyl, a tak jsem volala svému muži do Záporoží. Dovolala jsem se až po chvíli a on tomu také nechtěl věřit. Když pochopil, sedli rychle do auta a stihli se vrátit. Další kluci z naší vesnice jeli o něco později a už se sem nedostali, nepustili je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litomyšl, 07.10.2022

    (audio)
    délka: 02:27:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť Ukrajiny
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Oksana musela odjet, protože nechtěla pracovat pro ruské okupanty

V první třídě, 1987
V první třídě, 1987
zdroj: archiv pamětníka

Oksana Valenková se narodila 30. června 1980 v Melitopolu. Matka i otec pracovali v továrně na výrobu automobilových dílů, Oksana i se sestrou žily u prarodičů. Oksana vystudovala ekonomický institut, z prvního manželství má dceru Marii, nyní s druhým mužem dva syny. Žili ve vesnici Novoje u Melitopolu, Oksana pracovala jako účetní a současně si přivydělávala pěstováním květin a zeleniny. Její muž Denys pracoval na stavbě. Vzali k sobě postaršího „strýce“ Sašu, kterého spekulanti připravili o bydlení, žil u nich a pomáhal s různými pracemi. Už během anexe Krymu v únoru 2014 měla Oksana Valenková strach, že se Rusové nezastaví. To se sice tenkrát nevyplnilo, ale Oksana zůstala obezřetná, například učila své syny, jak se chovat při ostřelování nebo při náletu. Ruská armáda obsadila jejich vesnici už první den války, 24. února 2022. Třetí den povolili Rusové evakuaci, a tak rodina odjela na hranici s Krymem do Novoaleksejevky. Uprchlíkům pomohli místní lidé s jídlem a ubytováním, za dva týdny, když se situace trochu uklidnila, se vrátili. Na okupovaná území se vracel život a současně začaly fungovat nové proruské úřady. Oksana odmítla nabídku pracovat jako účetní na univerzitě, považovala to za kolaboraci. Museli ale řešit otázku, jak se uživit, protože práci neměl ani její muž. Prodávali květiny i domácí uzeniny a přitom sledovali, jak Rusové zavádějí na okupovaných územích své vlastní pořádky. Nastolili represivní režim, kdy za asistence armády chystali referendum za připojení k Ruské federaci a připravovali i obnovení školní docházky podle vlastních osnov předepsaných Moskvou. Oksana nakonec přesvědčila svého muže, že musí odjet. Předtím se ale pečlivě připravili na takzvanou „filtraci“, kterou musí projít každý, kdo okupovaná území opouští. Znamenalo to například vymazat všechny potenciálně podezřelé diskuze či kontakty, stejně jako „nesprávná slova“ kritizující ruskou armádu či režim. 2. srpna 2022 opustila celá rodina i se strýčkem Sašou svůj dům ve vesnici Novoje. Na hranici Krymu úspěšně prošli filtračním stanovištěm a přes Rusko se autobusem dostali do Lotyšska, Litvy, Polska a nakonec i Česka. V roce 2022 žili v Chrudimi a počítali s tím, že to bude dlouhý pobyt.