„V roce 1942 se stal atentát na Heydricha, který provedli naši parašutisté, kteří přiletěli z Anglie. A tak se v Kostelci nad Labem a v okolí, jak jsem slyšela z vyprávění, i v Neratovicích a Všetat, tak se sbíraly po celém okolí ty potravinové lístky a i jiné věci. A to se shromažďovalo pro ty parašutisty, co se ukrývali v Resslově ulici v kostele. Sokolové věděli, pro koho ty lístky jsou, ale ty jejich manželky nevěděly nic. Ony vůbec nevěděly, že jejich manželé dělají nějakou odbojovou činnost. Moje maminka se to dozvěděla až 23. 7. 1942, když ho zatýkali v Neratovicích na nádraží.“
„My jsme se mezi sebou, děti popravených sokolů z Mělnicka, vůbec neznali. Když bylo pražské jaro v roce 1968, tak nás seznámili. Byli jsme pozvaní do Slovanského domu na oběd, byl tam pozvaný například i spisovatel Ivanov, od kterého mám krásné věnování, a tam nás seznámili, všechny ty děti. Byly tam děti popravených sokolů, ale také jsem se tam seznámila, a dodnes se s nimi stýkám, s dětmi pana Valčíka, který parašutistům pomáhal. Bylo nás tam tenkrát 80.“
„Ten druhý den, o svátek (25. 12. 1942), jsem jela do Krče, doufala jsem, že se tam nějak dostanu. V první vrátnici, kam jsem nakoukla, to byl samý německý voják a sestry, žádný tam nechodil, a tak jsem šla kolem budovy a uviděla jsem ta otevřená vrata a tam u stolu stálo několik německých vojáků a sester v bílém a zapisovali příchozí podle občanských průkazů. Já jsem jim nemohla říci, za kým jdu, a tak jsem jen tak přešlapovala a pak jsem se přidala k několika lidem, kteří už byli odbaveni. Šla jsem s nimi dovnitř, bála jsem se otočit. Přišli jsme do velikého sálu a tam byli doktoři a sestry, a když se vešlo, tak se musely ukázat ruce a otevřít ústa, a tak jsem to udělala jako ostatní, když jsme došli na konec sálu, tam byly dvě vrchní sestry, ty se ptaly, ke komu jdeme. Ostatní řekli jméno a já jsem čekala na konec řady. Nakonec jsem jen koukala vrchní sestře do očí a mlčela jsem. Ona mě poslala na WC, řekla mi, abych nevycházela, že pro mne přijde. Čekala jsem tam hodně dlouho, nakonec přišla a řekla mi, abych se nebála a řekla jméno. Když jsem jí řekla jméno Janička Nitková, odpověděla: ,Je tady, ja.‘“
„Já jsem takový fanda do cestovního ruchu, a tak jsem se snažila naučit německy, ale prostě to nejde. Naučila jsem se anglicky, italsky, chorvatsky, srbsky, ale německy ne. A vlastně si ani neuvědomuji, kdy jsem se dozvěděla o osudu svých rodičů, řekla mi to asi moje nevlastní maminka, která mě vychovávala, ale kdy, to si nepamatuji.“
„Tři a půl roku byla zavřená (Jana Nitková) s lidickými dětmi, byla strašně hubená, vážila 10 kilo. Pořád se všeho bála, byla vyděšená, vůbec nemluvila, poté pomalu začalu, ale zadrhávala. Časem se to srovnalo, takže jsem ji v šesti letech přihlásila do školy. Ze začátku ji paní učitelka Pokorná ve škole v Praze měla na klíně za stolem, potom si už pomalu zvykala. Říkala, že je to šikovná dívenka a ve škole, že nejlépe kreslí, ale levačkou. Tak se to postupně srovnalo.“
Jana Vávrová, roz. Nitková, se narodila 29. 6. 1941 v Praze. Její rodiče žili s malou Janou v Kostelci nad Labem. Maminka byla švadlena a měla v Kostelci otevřený krejčovský salon. Tatínek pracoval u svých rodičů, kteří vlastnili obchod se střižným zbožím. Byl dlouholetým členem sokolské organizace. V době protektorátu byl již náčelníkem. Mělnický Sokol se zapojil do pomoci parašutistům, kteří uskutečnili atentát na R. Heydricha. Otec paní Jany sbíral mezi lidmi potravinové lístky, aby měli atentátníci přísun potravin. Gestapáci ho společně s dalšími místními činovníky Sokola odhalili a zatkli v Neratovicích na nádraží dne 23. 6. 1942. Maminka s malou Janou byly zatčeny o dva měsíce později, 27. 8. 1942. Obě byly odvezeny do Petschkova paláce do Prahy. Gestapáci pak lstí roční dítě matce vzali. Oba rodiče pak nacisté 24. 10. 1942 popravili spolu s dalšími sokoly z Mělnicka v koncentračním táboře Mauthausen. Malá Jana byla převezena do kojeneckého ústavu v Praze - Krči. Zde ji v prosinci roku 1942 objevila její teta, sestra maminky, která malou neteř hledala od léta 1942. Teta si 5. 5. 1945 pro malou Janu do kojeneckého ústavu přišla s repatriačním rozhodnutím. Situace v Krči však nedovolovala brzký odchod, během Pražského povstání musely zůstat na místě, hned jak to šlo, ji ale odvezla a s manželem ji osvojili. Manželé Maršálkovi dosud neměli děti, vlastní syn se jim narodil až po válce, svou nevlastní starší sestru nepřijal. Jana Nitková se po základní škole vyučila v ČKD Stalingrad. Zde také dalších sedm let pracovala jako úřednice. Poté přešla do Výzkumného ústavu těžkého průmyslu, kde setrvala jen krátce, a poté nastoupila jako sekretářka do podniku Léčiva a při zaměstnání studovala večerní školu. Od roku 1969 pracovala v Cestovní kanceláři mládeže, složila průvodcovské zkoušky a dále jezdila jako průvodkyně. Od roku 1972 pracovala v ČSA Praha na různých pozicích, nejdéle však v propagačním oddělením kde měla na starosti zahraniční zastoupení ČSA v Evropě a v Africe.
