Miroslav Velínský

„Já jsem odešel tenkrát sám, to už bylo naplánovaný, a moje tehdejší žena přijela asi po třech měsících do Vídně pod záminkou, že mě přemluví, abych se vrátil. Moje sestra byla členkou partaje, ve které byla hodně aktivní, takže manželku pustili ven. Řekl jsem ale, ať se vrátí a teprve s dítětem tu zůstane. Což se taky asi tři měsíce po mém odchodu stalo. Aby si režim myslel, že když uvidím děcko, tak se určitě budu chtít vrátit domů.“

„Když jsem chodil do školy, to bylo v Pisárkách, bydleli jsme tenkrát na Neumannově ve vilce. Tak jsem slyšel poprvé ten název ‚Žid‘. Někdo z těch dětí mi řekl, že jsem Žid. Přišel jsem domů a zeptal jsem se mámy, nevzpomínám si na odpověď, kterou jsem dostal, ale máma se tomu celý život vyhýbala. My jsme podle toho ani nežili. Já jsem věděl, co je Chanuka, Jom kipur, Purim, takový výrazy, ke kterým jsem dostal i vysvětlení, na který si ale málo vzpomínám. Ten distanc k Telnicím byl velký. Jedině, na co si vzpomínám, že mě máma jednou požádala, abychom zajeli na hřbitov do Miroslavi, kde byli její prarodiče. Ale ten pomník od toho dědečka jsme vůbec nenašli, pravděpodobně byl odstraněn. Nevím. Telnice jí moc připomínaly mládí, ty sourozence, tu celou rodinu a tak to bylo v podstatě celý její život. Moc jsme se nedozvěděli a to, co víme, zjistila moje sestra po úmrtí matky.“