podplukovník v. v. Hilda Veselá
* 1924 †︎ 2010
-
„Za rok mě volali na vojenskou správu v Děrbentě v Dagestánu a nabídli mi místo vrchní sestry. Potřebovala jsem k tomu složit zkoušku, ve které jsem obstála na výbornou, dostala jsem hodnost důstojníka a přišla jsem dělat do vojenského sanitního vlaku 336. My jsme brali raněné z fronty a podle druhu zranění je vozili do různých měst na severní Kavkaz. Nejnutnější operace jsme dělali přímo ve vagoně. Na jeden vagon byla jedna zdravotní sestra, leželo tam plno raněných. V létě to bylo nejhorší. Byly tam mouchy a červi. To bylo něco hrozného. Vojákům lezli ze sádry bílí červi. Největší strach jsem měla, když na nás naletěli Němci. Nebylo se kam schovat. Na Ukrajině v pšenici to šlo, ale Kavkaz, to bylo prázdné, tam se nedalo kam utíkat. Oni to nebrali v úvahu, házeli bomby, nízko naletěli. Němci nás bombardovali, dva první vagony hořely, lehce ranění vojáci se snažili utéct z vlaku, sestry nesměly z vagonu odejít od těžce raněných, aby bylo vidět, že je někdo chrání, ale skutek byl jiný. Němci nebrali v úvahu, že je mezinárodní smlouva, Červený kříž. Oni na to nehleděli.
V Krosně jsme se připravovali k boji na Duklu. Já jsem jako zdravotní sestra měla svoje zdravotní středisko, prošla jsem Dukelským průsmykem, kde jsem léčila naše vojáky, a sama jsem se účastnila dukelských bojů. Poté jsem se zúčastnila bojů v Prešově, kde jsem měla dostat zásah. Pak jsem se zúčastnila boje o Poprad. V Popradě jsem pracovala v leteckých kasárnách, měla jsem zdravotní středisko a pak mě převeleli do pěších kasáren. Poté jsem se zúčastnila jako zdravotnice osvobození Vysokých Tater. Tehdy v Matlárech ve Vysokých Tatrách jsem na velitelském domu měla svou ordinaci. Najednou přišel prezident Beneš, byl nástup a velitel mně řekl: ,Budeš podávat hlášení, jsi tu nejslušnější, nejhodnostnější, budeš podávat hlášení prezidentu Benešovi.‘ Já říkám: ,Vždyť já česky neumím.‘ On říká: ,Budeš mluvit rusky.‘ Já jsem podávala prezidentu Benešovi hlášení. Dostala jsem hodinky na památku. Poprvní jsem viděla a mluvila s prezidentem Benešem. To bylo už v roce 1945.“
-
„Na své první pacienty si vzpomínám, jako by to bylo dnes. Bylo to asi 200 vojáků, kteří byli špatně očkovaní. Měli vysoké horečky a silné hnisavé flegmony, které bylo třeba vyříznout. Jelikož jsem na ošetřovně byla sama, poprosila jsem svého budoucího manžela, aby mi podržel mističku, a já mohla těm vojákům pomoct. Tak jsem udělala skalpelem dvoucentimetrový řez a vybrala jsem bakterii. Manžel ihned omdlel, protože se na to nemohl dívat. Ale mně se nakonec podařilo některé vojáky zachránit, ráno už neměli horečky. Další jsem posílala do nemocnice do Samboru. V Hodoníně a ve Slaném mě poznali důstojníci, kterým jsem zachránila život, a já jsem dostala medaili za odvahu, že jsem dělala práci, kterou dělají lékaři, i když nejsem žádný lékař.“
-
„Zúčastnila jsem se velkých bojů a malých bojů, raněna jsem byla jedenkrát. Já jsem byla raněna u Bílé Cerkvi. Byla jsem zasypaná při výbuchu. Nic se mně nestalo tělesně, ale zařvaly oči, uši a mluvení. Přestala jsem slyšet, vidět a mluvit. S tím jsem se léčila v Gruzii a pak u Machačkava. Dodneška ale neslyším na ucho, nevidím na oči, sítnici jsem měla celou rozbitou, mám ji sešívanou. Nepřečtu nic, nepoznávám lidi. Prodělala jsem těžká onemocnění, malárii a úplavici. Ta čistota, ty mikroby, ty různé zavšivení… Jak jsme přišli do tych různých hor, do bunkrů, to nebylo ideální, to bylo něco strašného. Člověk si přál, aby mohl být vykoupaný, odvšivený, aby mohl sundat to oblečení. A ty různé ženské choroby, co člověk prodělal… Ještě štěstí, že léčiva jsem měla dost.“
-
„Když jsem odcházela, neměla jsem ani ponětí o tom, co je to válka, co budeme v armádě dělat. Maminka utíkala při odchodu za mnou a já jí řekla: ,Mami, já se za chvílu vrátím. Uvidíš, já se vrátím.“ Už jsem ji víckrát neviděla. Ve válce jsem ztratila celou rodinu. Otec šel k partyzánům a už se nevrátil. Matka nesla do hor do Bílých Karpat oblečení a jídlo, ale Němci ji chytli a mučili ji, aby řekla, kde se partyzáni nacházejí. Ona nechtěla nic vyzradit, tak jí před očima zabili moje sourozence. Pak umučili i moji matku.“
-
„Přijal mě generál Píka. Generál Píka byl strašně hodný člověk, milý člověk. Mluvil perfektně rusky. Okamžitě se mě zeptal, jestli nemám hlad. Přišla žena v krásné elegantní uniformě a přinesla mně oběd. On se potom vrátil a zeptal se mě: ,Proč jste nedojedla? Vždyť jste byla hladná.‘ Já říkám: ,Mám horečku.‘ Já jsem prodělala tropickou malárii, když jsem byla v Děrbentě u Machačkava. Byla jsem na umřítí, dostávala jsem chinin. On zavolal doktora Vrbenského, hlavního lékaře, ten mě vyšetřil a v nemocnici jsem proležela deset dní. Doktor Vrbenský mě chodil dvakrát za den kontrolovat a dávat injekce. Generál Píka byl ke mně strašně hodný. Po propuštění z nemocnice mně dal rozkaz, kde se mám hlásit v Sadaguře v Rumunsku do československé jednotky. Když jsem od něho odešla, tak jsem si říkala: ,To je skutečně vynikající člověk.‘“
-
Celé nahrávky
-
Hodonín, 16.08.2004
(audio)
délka: 45:39
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Na své první pacienty si vzpomínám, jako by to bylo dnes Byli to vojáci s hnisavými flegmony
Hilda Veselá, podplukovník v. v., se narodila 24. 7. 1924 v Kosově v tehdejším Polsku. Dva roky studovala zdravotnickou školu a v roce 1941 dobrovolně odešla do Rudé armády. Němci jí zabili tři sourozence a umučili matku, která nosila do hor jídlo a oblečení partyzánům. V armádě dělala Hilda Veselá zdravotní sestru, ovšem měla znalosti jako lékař, přestože jím nebyla. Účastnila se operací v Ázerbájdžánu (Baku), Dagestánu (Děrbent), odkud se později jako vrchní sestra dostala na severní Kavkaz do sanitního vlaku rozvážejícího raněné vojáky. V roce 1944 byla převelena z Rudé armády do československé. Setkala se s generálem Žukovem a generálem Píkou, který zajistil její vyléčení z malárie. Jako zdravotní sestra se účastnila bojů v Dukelském průsmyku a osvobození Vysokých Tater, kde podávala rusky hlášení prezidentu Benešovi. Ve válce utrpěla zranění, při kterém došlo k poškození jejího zraku a sluchu.
