„Nakonec to vypadalo tak, že stadion byl plný, předsednický stůl byl taky plný. Sedělo tam 10, 12, 14 lidí. Mezi publikem měly putovat nějaké mikrofony, jejichž počet nebyl zdaleka dostatečný k tomu, abychom mohli naplnit svoji představu, jak by to mohlo fungovat. My jsme měli skupinu 20 - 30 lidí, každý měl připravené nějaké otázky a měli jsme to naplánované tak, že jim je tam budeme sázet. Měli jsme připravenou i argumentaci, abychom dokázali argumentovat proti jejich odpovědím a usvědčit je z něčeho, co nám budou chtít předkládat jako pravdu a pravda to není. Takhle to bylo, možná trochu naivně, připravované. Nicméně realita byla horší, protože mikrofony - jestli tam putovaly dva v tom publiku - a pořád něco nefungovalo. Nevím, jestli to nefungovalo opravdu kvůli technické úrovni, nebo jestli, když zaslechli, co se jim nehodilo do krámu, tomu pomohli a přenos dotazů byl přerušen. Najednou to vypadlo a nebylo nic slyšet. Tak se tam různě pokřikovalo a z té argumentační války, kterou jsme chtěli vyhrát, mnoho nezbylo. Víceméně to vyvrcholilo tím, že se tam objevil ten - myslím, že se jmenoval Chmel. Syn jednoho kolegy mého kamaráda. Ten tam přišel a přinesl zprávu, co se děje v Praze. A pokud si dobře pamatuju, pak se to rozplynulo a nevím, jestli to někdo nějak ukončil, nebo lidé zjistili, že debata objektivně probíhat nemůže. Tak se to potom nějak rozešlo a ještě se šlo demonstrovat před OV KSČ.
„Důlní těžba, elektrárny, emise a řekl bych, že pocitově hrála největší roli lokální topeniště, kterých tam byla spousta. Když vznikla inverzní situace, co komíny vychrlily, zůstalo pod dekou. A bylo to nejen cítit, ale i vidět. Bylo vidět, že není vidět. Působilo to i na psychiku člověka velice negativně. A pokud těch dnů za sebou bylo pět, sedm, deset v kuse, kdy jste se probudil do žluté mlhy, teď jste musel odkráčet někam do práce a vracel jste se za stejné žluté mlhy a bylo to několik dnů za sebou, tak samozřejmě, kromě toho, že to vedlo k nějakým onemocněním dýchacího ústrojí, to určitě mělo dopad i na psychiku lidí, kteří k tomu měli drobátko sklon. Deprese a takové věci se samozřejmě rozmáhaly daleko snáz, než kdyby tam svítilo sluníčko."
Petr Veselský se narodil 21. května 1955 v Teplicích. Rodiče přišli do Teplic po druhé světové válce z venkova, pracovali jako úředníci a politicky se neangažovali. Jako třináctiletý se Petr Veselský stal svědkem příjezdu okupačních vojsk v srpnu 1968. Vystudoval teplické gymnázium, během nultého ročníku studia medicíny absolvoval roční praxi na oddělení neurologie v nemocnici na Vinohradech pod vedením MUDr. Valji Stýblové. Vystudoval Lékařskou hygienickou fakultu UK (dnešní 3. lékařskou fakultu) a po roční vojenské službě nastoupil na oddělení lékařské mikrobiologie na Okresní hygienické stanici v Teplicích. Vnímal tehdy Teplice jako místo, kde fungovala undergroudnová umělecká subklutura, sám se ale do těchto aktivit nezapojoval. Dlouhotrvající kritický stav ovzduší v Teplicích ho dovedl k tomu, že se ve dnech 11. - 13. listopadu 1989 účastnil spontánních nelegálních demonstrací. Společně s Janou Dvorskou byl autorem prohlášení vyzývajícího oficiální moc k dialogu, které 13. listopadu předali teplickému tajemníkovi OV KSČ Antonínu Váňovi. Účastnil se také veřejné debaty 20. listopadu na teplickém zimním stadionu, kdy už se kromě ekologických problémů řešily i otázky spojené s potlačením demonstrace 17. listopadu v Praze a následně vyhlášené studentské stávky. Petr Veselský organizoval aktivity Občanského fóra Okresní hygienické stanice v Teplicích a po revoluci se podílel také na činnosti Ekofóra pánevních oblastí severních Čech. V roce 1990 byl zvolen do teplického zastupitelstva. Začátkem 90. let začal pracovat ve Všeobecné zdravotní pojišťovně, kde působil 27 let. Nyní je zaměstnancem Vojenské zdravotní pojišťovny.
