Vladimír Veselý

„Přijel Brežněv na návštěvu a oni [s Gustávem Husákem] se políbili, to je známé. A my jako vojáci samozřejmě jsme museli jít na ten týdeník. Teď si to představte, tam byl veliký kinosál, nás bylo asi čtyři sta. Bylo to nějak odpoledne. Na vojně služba začíná v 16 hodin a my jsme šli do služby, takže člověk má zbraň, ale bez nábojů, to nám nedali. Teď nám pustili ten týdeník a v sále zhasnuto, a teď tam různí důstojníci. A teď oni [Brežněv s Husákem] si dali tu pusu a někdo řekl v tom sále: ,Ještě na prdel, vole.‘ Ten to nechal zastavit a teď: ,Kdo to byl?‘ A teď byla zajímavá reakce těch kluků, aniž bychom se domluvili, měli jsme ty pušky, samopaly, ale neměli jsme náboje, ale to oni nevěděli, nebo netušili, jestli je máme. A všichni jsme... to zacvakaly ty závěry. Seděli jsme dál. ,V pořádku, pokračujte.‘“

„To je taky jeden z kotrmelců, který mě zase posunul někam jinam mezi ty závislé. Mám spoustu kamarádů toxíků a alkoholiků a alkoholiček a různě si tam chodíme. Máme spolu ty kluby anonymních alkoholiků. Úžasná věc, zase to člověk vidí z druhé strany. Takže kotrmelec jak vrata, samozřejmě s rozvodem a se vším všudy, ale tam právě jsem začal poznávat sám sebe, abych to dokázal pochopit a odpustit sám sobě. Teď s bývalou ženou už vycházíme velice dobře. Zpočátku ona samozřejmě nevěřila, alkoholikovi, jak člověk může věřit? Co taky s ožralým chlapem? Takže zase člověk se pozná z jiné stránky, je to dobrá věc, ale nedoporučuju jít touhle cestou, nedoporučuju.“