„Tihle ruští vojáci byli tak zubožení, protože už věděli, co je čeká. Že když je nečeká americké zajetí, tak je čeká ruská smrt. Byly tam ženy, pomocí koní táhli vozy, na těch ještě měli výzbroj, děla, to zahazovali do příkopů. Lidé z obce sbírali pušky a jejich deky, vyhazovali potraviny a zbavovali se věcí, které už ani nemohli uvézt. Měli tam svého popa, ten tam někde v Nezdřevě nechal bohoslužebné nářadí. Večer 11. května byla ze strany od Kotouně slyšet střelba, otec mi tenkrát vykládal, že to jsou těžké kulomety, ale mohly to být také lehké. Další dny se psalo v novinách a také z různých zpráv od lidí, co tam toho byli svědky, že je tam sovětská armáda na státní silnici postřílela.“
„Byl srpen 1969, to byla v Praze obnova revoluce, lidé se tam opět vzbouřili proti okupaci. My jsme tenkrát na nádraží Horažďovice, dneska Předměstí, nakládali na vagony munici a mělo se s ní dojet do Prahy. Já to ručně nenakládal, já jako poručík, nebo co jsem měl za hodnost, jsem řídil nakládání, prostě jsem u toho stál. Ten vlak do Prahy neodjel, protože druhý den se to tam všechno potřelo a změnilo, demonstrace přestaly a my to zase vykládali, to už jsem vykládal ručně, a ve skladu jsme ty bedýnky s náboji dávali zpět do štelářů.“
„Osmého večer a devátého táhli z Prahy na Brdy a směrem do amerického zajetí, protože věděli, že na té čáře státní silnice České Budějovice – Plzeň – Karlovy Vary, že je to demarkační čára a že tam najdou Američany. Možná, že celý ten voj ještě táhnul jinudy, to jsem nezažil. Já zažil jen tu část vlasovecké armády, která táhla od Kasejovic k nám na Bezděkov, a to už byli v té americké zóně a stačilo, aby je Američané zajali a odvezli do sběrných táborů. Američané se toho tenkrát celkem polekali, postavili kulomety – jinak už tam byli v takové pohodě, večer devátého promítali na návsi filmy a bavili se s občany a desátého totéž – a jedenáctého najednou přijela armáda, která měla německé uniformy, strhané výložky a mluvila rusky, tak se jim to zdálo všechno takové prapodivné. Všude byly na přístupových cestách do obce a dál postaveny kulomety. Začalo vyjednávání, které trvalo dvě tři hodiny, a pak je Američané pomocí svých dvou tanků stáčeli do vesnice Nezdřev, pak do vsi Řesanice, a to už bylo blízko demarkační čáry, protože tam už byla Kotouň, a ta už leží na státní silnici.“
„My jsme trávili na louce u školy polední přestávku, pak jsme ještě měli tuším kreslení. A letěla dvě německá letadla a ti Američané, kotláři, se za nimi pustili a jedno letadlo sestřelili. To byl hukot, padalo to nad Kasejovicemi a spadlo to daleko, až někde u vesnice Řesanice, do polí. A my jako kluci jsme se vykašlali na nějaké kreslení a běželi jsme tam přes louky a lesíky podívat se na hořící letadlo. Předtím jsme viděli, že se německý pilot dostal s padákem ven, že se zachránil. Dostali jsme vynadáno od učitelů, že jsme se bez dovolení pustili do takhle nebezpečného prostředí. To letadlo pak bylo vystaveno asi pět dní na nádraží v Kasejovicích už v troskách a pak ho odvezli vlakem do Plzně. Jestli tam dojel, nebo ho rozstříleli, to už nevím.“
Karel Větrovec se narodil 25. června 1932 v Kadově na Blatensku. Jeho otec Karel učil v Bezděkově, kam se s rodinou také záhy po pamětníkově narození přestěhovali. Maminka Barbora, rozená Kohelová, byla v domácnosti a starala se ještě o jeho dva sourozence, bratra Josefa (*1936) a sestru Marii (*1942). Karel Větrovec navštěvoval měšťanskou školu v Kasejovicích, kde zažil konec války. Byl svědkem náletů amerických hloubkařů na železnici ve směru Blatná - Nepomuk. Při jedné odpolední přestávce ve škole viděl, jak Američané sestřelili jedno ze dvou německých letadel, které následně spadlo u vesnice Řesanice. Americká armáda přijela do Bezděkova 5. a 6. května 1945, demarkační čára byla ve Lnářích, vzdálená asi šest kilometrů, a vedla po státní silnici Plzeň - České Budějovice. 11. května v odpoledních hodinách přijela od Prahy a Brd na demarkační linii Vlasovova armáda s úmyslem dostat se do amerického zajetí, nicméně Američané je stáčeli zpět směrem na vesnice Nezdřev a Řesanice, kde nakonec došlo k přestřelce s Rudou armádou. Ihned po válce začal pamětník studovat na reálném gymnáziu v Příbrami, kde roku 1951 maturoval. Záhy podal přihlášku na Vysokou školu chemicko-technologickou do Prahy, kam ho z politických důvodů nepřijali. Odešel tedy na rok do Kutné Hory do Ústavu pro výzkum rud. V roce 1952 se díky protekci od strýce dostal alespoň na Pedagogickou fakultu UK v Plzni, kterou za tři roky zdárně absolvoval. Byla mu slibována místa na školách v Sušici nebo Horažďovicích, ale nakonec po mnoha peripetiích skončil na Osmileté střední škole Zdeňka Nejedlého v Kašperských Horách, kde i přes viditelnou nepřízeň režimu učil až do roku 1975. Zde se seznámil s učitelkou češtiny a dějepisu Jarmilou Šmolovou, která se za rok stala jeho ženou. Mají spolu dvě dcery. Angažoval se i v mimoškolních aktivitách, vedl cyklistický a turistický kroužek, pomáhal ve Svazarmu jako rozhodčí a časoměřič a v roce 1968 začal pracovat jako skladník v obnoveném Junáku, čímž u školských a stranických úřadů definitivně upadl v nemilost. Odešel tedy v roce 1975 do Mykoprodukty v Sušici, kde se vypracoval na vedoucího laboratoře pro kontrolu potravin. Po revoluci roku 1989 ho vedení města Kašperské Hory přesvědčilo, aby se vrátil do školství jako zástupce ředitele v Kašperských Horách, kde působil následující čtyři léta. Roku 1992 převzal psaní kroniky města Kašperské Hory po panu Bártíkovi. Karel Větrovec zemřel 20. prosince roku 2021.
