Ladislav Vilímek

„V Jihlavě u hřbitova Němci odstřelili sovětský tank. Číhali na něj někde v úkrytu. Byli jsme se tam s otcem podívat, dodnes si pamatuji ten zápach jako po požáru. Koukl jsem se průhledem dovnitř do tanku a viděl jsem ohořelého člověka. Spíš zbytky člověka. Otec mě strhl zpátky, že se mám podívat jen tak. Ten tank tam pak stál ještě dlouho, pochopitelně už prázdný, než ho odvezli. Na jeho místo komunisté umístili pomníček s poděkováním za osvobození. Otec tenkrát říkal: ‚No jo, ale vždyť oni nás neosvobodili kvůli komunistům, tady jsme byli my Češi.‘ Na pomníčku byla pěticípá hvězda z červeného mramoru. Krátce po roce 1968 se nejdříve ztratila hvězda, pak někdo vyvrátil rovnou celý pomník. Já o tom píšu ve své knize. Myslel jsem si totiž, že je pomník ztracený, a on zatím stojí na místním hřbitově. Při události zahynuli i dva Češi – Jihlaváci. Sedli na ty tanky, aby ukázali Rusům, kam ustupovala německá armáda směrem na Pelhřimov. Za nimi jel Němec s pásákem, ten tank odstřelil nějakým dělem a ti dva Češi tam přitom zahynuli, včetně posádky tanku. Na jihlavském hřbitově mají po pravé straně dva hroby s černými deskami, na kterých jsou vyryté postavy těchto dvou Čechů – a vedle stojí zmíněný pomníček, ovšem bez pěticípé hvězdy.“

„Potom, když se na konci druhé světové války Rusové uvelebili v naší Židovské ulici, vyšel jsem před náš dům. Ten měl číslo 25. Vedle domu blíž k náměstí stojí dnes úzký domeček. V přízemí měl kdysi okno a dveře. Dnes už dům vypadá jinak a bohužel jeho dnešní vzhled hyzdí celkový vzhled. Vyšel jsem tedy ven před dům, díval jsem se, jak si Rusové povídají. V tom přiběhl Čech, ukázal na ten domeček a křičel: ‚Tady Germáni! Tady Germáni!‘ Jeden ze sovětských vojáků seskočil z auta, z ramene strhl samopal s takovým bubínkem, pažbou rozbil okno a začal do bytu zběsile střílet. Ozýval se obrovský kravál, nábojnice létaly ze samopalu. Utekl jsem domů, brečel jsem. Máma se mě ptala, co se mi stalo. Když jsem jí všechno vylíčil, zakázala mi chodit ven z domu, dokud tam budou Rusové.“

„Tam byla obrovská výloha a v té výloze byl takový velikánský papír a tam bylo napsáno: ‚Tohleto všechno měl tenhleten příživník.‘ A tak dále. ‚Bývalý živnostník nebo provozovatel nějakého obchodu, to všechno jsme u něj našli doma.‘ A teď tam byly zavěšený dva kožichy a byly tam dva pytlíky cukru a tři pytlíky něčeho s moukou, no zkrátka všechny tyhle propriety. No, zkrátka tenhleten člověk byl takovýmhle způsobem nějak zhanobenej, takže potom se ani nemohl ukázat na veřejnosti, a to ještě ho potom čekal nějakej kriminál, takovej ten menší. U nás v rodině samozřejmě všichni nějakým způsobem postižení byli. Jednak otec přišel o tu živnost, za to nedostal vůbec nic. Jeden z mých strejdů, ten se věnoval, to byli stavaři většinou, všechno byli stavitelé, tak jednou taky stavěl nějaký zemědělský objekty v Rančířově tady u Jihlavy, já jsem tam dokonce jezdil na kole o prázdninách na brigádu. Ke strejčkovi jednou přišli tajní a u něj na zahrádce zjistili, že tam má opřený na zahradě někde u baráku takový kovový okýnko. To okýnko že ukradl z Rančířova a tak dále, a protože je to syn bývalýho stavitele, takže rozkrádá majetek a tak dále. Tak šel na rok do kriminálu.“

„My jsme měli obrovský problémy, třeba najednou zničehonic bouchání na dveře. My jsme otevřeli dveře, tam stál domovní důvěrník a říká: ‚Nemáte za oknem vlajky.‘ Otec říká: ‚Tak máme tam ale květiny.‘ ‚To se nedá nic dělat, musíte tam dát vlajky.‘ Tak jsme byli vyslaný do tohohle toho někam koupit vlajky, tak jsme tam píchli dvě československý vlajky. Druhý den bylo bouchání: ‚Jaktože tam máte dvě československý vlajky? Musíte mít jednu sovětskou a jednu českou!‘ To už otec potom vypěnil a říkal: ‚Nezlobte se, to já tohle dělat nebudu. Já jsem Čech, budu dávat český vlajky.‘ No, tak samozřejmě byly řeči, tak si to potom... a tak dále. Tak samozřejmě byly problémy. No, dejme tomu, přišel někdo, bouchal na dveře a říkal: ‚Bude brigáda.‘ A otec říkal: ‚A co bude za brigádu?‘ A to jsem zažil potom dokonce už když jsem měl rodinu, když jsme bydleli někde jinde. Jsme říkali: ‚Co bude za brigádu?‘ ‚No, bude se hrabat lupení.‘ Tak jsme říkali: ‚Co tady budete hrabat lupení, když ještě lupení nespadlo?‘ ‚Ne, bude brigáda, tak musíte nastoupit.‘ Tak jsme nenastoupili a druhý den přišel uliční důvěrník, ne už domovní důvěrník, ale uliční důvěrník, a říkal: ‚Tak, pane Vilímek, se připravte, že vaše děti, váš syn a vaše dcera, se nikam na školy nedostanou.‘“

„My jsme se někdy koncem roku 1945 odstěhovali do nového bydliště do Znojemské ulice číslo 20. No, a to byl pro mě veliký zážitek, páč my jsme stáli před domem, naše česká rodina jsme stála před domem – a my jsme šli do bytu, kterej bude po Němcích. A ti Němci vycházeli ven a my jsme šli po nich. A teď si představte, oni vycházeli ven, a ona to byla nějaká početná rodina, nesli nějakou starou babičku na nosítkách – a já jsem jako viděl tu babičku, že tam leží přikrytá tou dekou takhle, tak jsem jako k ní šel a najednou ke mně jedna ta paní přišla z té skupiny Němců a povídá: ‚Chlapečku, k té babičce moc nechoď, to je moje babička a ona se bojí a podívej se, ona má v ruce takovej kornoutek a v tom má pepř, ona si myslí, že jí chceš něco ukrást – a ona kdyby ti ten pepř hodila do obličeje, tak z toho bude velikánskej mazec, běž takhle na stranu a zůstaň, my vám to tady uvolníme a odejdeme.‘ Takže my jsme se nastěhovali, oni odcházeli na náměstí potom těch pár lidí a my jsme přišli do toho baráku a ten barák byl prázdný. Takže šli jsme po schodech a bydleli jsme v prvním poschodí a tam jsme dostali ten byt. Teď jsme přišli do bytu a představte si, zase ten samej zážitek, na kamnech byl nějaký hrnec s vodou, bylo tam kafe, otevřeli jsme dveře do jídelny, tam byl ještě stůl a na něm nějaký hrnky a tak.“