Ladislav Vízek

„Ale o to hezčí byla odveta. V zimě jsme přivítali Stuttgart, bylo namrzlo. Trenér nám říkal: 'Kluci, běžte si zahrát,' do žádné taktiky nás nenutil. 'Mějte z toho radost, užijte si to, nebuďte nervózní.' Úžasně nás připravil, měli jsme lepší obutí, měli jsme lepší kopačky, ale na to se nikdo neptal, líp jsme se pohybovali. Vedli jsme 1:0 poločas a v druhém poločase jsem dal gól hlavou. Na všechny góly hlavou si pamatuju, bylo jich málo. Nebyl ani tak hezký jako důležitý, bylo to na 2:0, asi pět minut po poločase, měli jsme 40 minut na třetího postupového góla. 3:0 bylo lepší než 4:1, jak dal Míra Gajdůšek branku ve Stuttgartu na 4:1. Ucítili jsme obrovskou šanci zápas zlomit, dali jsme třetí i čtvrtý gól, pojistku. Zápas byl v takové euforii, lidi nás hnali, takovou atmosféru už nikdo na Dukle nezažije. Dali jsme lidem po zápase kopačky i trenky, štulpny, jenom ve slipech jsme šli do kabiny. Byl to pro mě nejlepší zážitek z fotbalu, bohužel ve čtvrtém kole pak nejhorší. Hráli jsme s Herthou Berlín, byla o level horší než Stuttgart. V prvním čtvrtfinále na Herthě jsme hráli 1:1, ještě jsme si říkali, že jsme nechali remízu kvůli divákům, aby přišli na Herthu v Praze. A prohráli jsme v prodloužení. To byl zase můj nejhorší zážitek z fotbalu, byli jsme třikrát lepší než Hertha, ale štěstí, ta mrška, se nám vysmálo. Takže bundesligový Stuttgart a Hertha byl můj nejlepší a nejhorší zážitek z fotbalu.“

„Přesně si pamatuju na zápas na výběru branců v Táboře, ale hvězdy z dorosteneckých lig a známá jména byla rozdělená do Dukly Praha a do Tábora. Náš zápas byl poslední a měli hrát jen z vesnic nejslabší kluci, shodou okolností tam buď usnul, nebo se zapomněl velitel ze Žatce. Hráli jsme zápas a bylo to moje divadlo, zápas skončil 11:2, vyhráli jsme, dal jsem osm devět gólů. Bylo to strašně jednoduché, proti mně hráli – skoro se dá říct dřeváci. Neuměli ani chodit, nemohli jít do Dukly. Usilovali, aby šli někam níž a měli hezkou vojnu. Já jsem se v zápase ukázal a ten velitel říkal: 'Vízek, Vízek, Jiskra Nový Bydžov... a víte co? Byl tam ze Žatce náklaďák, dal osm gólů, podívám se na něj. Hoďte mi ho na náklaďák!' Bylo tam už pár kluků, tak jsem k nim přiskočil, nevěděl jsem, kam jedu. Jeli jsme z Tábora až do Žatce, tam druhý den trénink. Byli tam kluci z Jablonce, z Teplic – Pepa Fišer, Senický, měli kontakt s ligou. Ocitl jsem se v největším fotbale, co jsem zatím byl. Při prvním tréninku jsme hráli staří – mladí a málokdy se stane, že mladí vyhrajou nad mazáky a hned jsem je porazil já, dal jsem pět nebo šest gólů. Trenér viděl, že jsem talent, že to umím, říkal. Říkal: 'To se nám sem narodil hráč!' Nevěděl jsem ještě o sobě, co mě čeká, šel jsem do tmy. Začaly mistráky a byl jsem jediný, kdo se chytil z bažantů, hráli jsme třetí ligu. Vím, že jsem hned naskočil do sestavy, ještě předtím jsem musel udělat rajóny a pytel brambor oškrábat. Když pak byl důležitý zápas, tak už: 'Vízek žádné brambory, aby se vyspal!' Byly tam výhody, každý den na tréninku, vojna byla fajnová. Rok jsem tam hrál výborně. Byl jsem silnější než ostatní, nevěděl jsem, jak je to možné. Neměl jsem srovnání, neměl jsem ho v Bydžově ani na výběru v Žatci. Ale byl jsem nejlepší zřejmě. A po roce v Žatci mě čekal povolávací rozkaz do Dukly Praha.“

„Vím, že tam v Hlušicích byl silný spolek myslivců, a to musím vzpomenout, myslivost byla opravdu silná vášeň, celá vesnice byla myslivců. Vím, že jsem chodil s tátou na hony, řeknu vám takový příběh. Každý měl psa, ale vedle táty jsem stál místo psa já, takže je to takové úsměvné. Můžu vám říct, že jsem s ním chodil na hony, nechci říct, že tam jsem dostal fyzičku, ale já běhal. Když víte, co je křídlovaný bažant – chytit ho, to bylo neuvěřitelné. Běžel jsem na bažanta, kolikrát jsem předběhl i psa, jak kličkoval. Říkám ve srandě, že jsem fyzičku chytil jako tátův pes na honu, na to nemůžu zapomenout. To bylo zvěře tenkrát! To byl úplně jiný svět, dneska máte jednoho zajíce na okrese. My jsme měli výřad, tam bylo 500 zajíců. To jsem odbočil, že mě bral táta na hon jako svého pejska, naučil jsem se běhat do zatáček, to mně taky pomohlo. Jsou to detaily a pomohly mi ve fotbale, změny směru a tak. Je to velice úsměvné. Jednou jsem to říkal na besedě, že to bylo dost důležité pro mě, uměl jsem kličkovat, uměl jsem tělem klamat, což jsem se naučil od bažantů.“

"A to je taky zajímavá otázka. To, že jsme jezdili ven, a já, kdybych utekl, tak jsem měl strašně moc peněz. To, co jsem měl tady, to byla almužna, a tam... Vím, že v Západním Německu u Stuttgartu jsme měli autobus, kupovali jsme si džíny. Džíny byly jenom v Německu, desky jsme si kupovali, muziku, ta byla výborná. A vím, že já jsem byl jeden z těch nejlepších u nás a že vedle mě zastavil mercedes a říkali mi: 'My vás známe, pane Vízek, pojďte, nechoďte už do autobusu, pojďte si sednout, my se o vás postaráme, my jsme Eintracht Frankfurt, dáme vám peníze. My se o vás postaráme, pojďte emigrovat.'"

"Takže to bylo Armádní středisko vrcholového sportu Dukla Praha. A tam jsme byli zaměstnaní jako vojáci, ale byli jsme prakticky jenom fotbalisti. A tenkrát jsme měli – a to můžu říct – vím, že jsem měl nástupní plat deset tisíc korun. Ale pozor, to v té době byl velký peníz. To bylo na naše, vůbec nevím inflaci, kolik by to bylo dneska, ale vím, že s touto výplatou jsme se měli dobře. Plus samozřejmě prémie za zápasy, už jsme hráli za 600 korun vyhraných doma plus jsem se dostal do národního mužstva. Takže já jsem finančně vůbec nestrádal, protože jsme hráli za národní mužstvo, tam byly taky prémie. Takže už jsem se prostě živil fotbalem. Ale jedno k tomu musím říct – lituju, že jsem se nenarodil do téhle doby, protože dneska jsou tady miliony, statisíce a u nás to byly stovky a jenom tisíce. Takže škoda té doby, kterou jsem propásl. Teď jsou peníze ve fotbale, tenkrát ne."

"Tak to se dá shrnout do jednoho slova – já měl koníčka jednoho, a to byl opravdu fotbal, protože já jsem se ho naučil už tak dobře v Hlušicích, že hned když jsem šel do velkého fotbalu, tak o mně říkali, že jsem obrovský talent, že umím s balónem. A to bylo právě tím, že jsem každý den byl s balónem. Takže se dá říct, že já nejsem až tak manuálně zručný nebo šikovný, to je můj bratr, taky mi všechno dělá, pomáhá. A dá se skoro říct, že já umím jen kopnout do balónu."