prof. MUDr. Jan Volavka

* 1934

  • “Otec byl věřící katolickej křesťan. Chodil se mnou do kostela každou neděli a chodil jsem ke svatému přijímání. Myslím, že jsem byl jedinej židovskej ministrant roku 1944 v Praze. A tak otec říkal: ‚No hele, vždyť je to katolickej křesťan, ten náš syn, vem ho na Strahov, tam se o něj postaraj. Tam je klášter. Tak maminka mě vzala na Strahov. A tam došlo k prvnímu neúspěšnému job interview v mém životě – takových ještě bylo potom hodně. Ten pan kněz se mnou mluvil asi deset minut a pak mluvil s maminkou. Maminka vyšla s pláčem, že jsem neudělal dobrej dojem. A pak jsme šli takhle od Strahova úvozem, tou Nerudovkou dolů, už byla tma. Maminka se dala do pláče, že neví, co se mnou má dělat. Já jsem ji těšil, že snad nebude tak zle. A ona řekla: ‚Vojtíšku, a co kdybys šel se mnou do toho Terezína?‘ To mě trochu překvapilo, protože jsme oba věděli, že z těch mých kamarádů, co odjeli do toho Terezína, jsme už o nikom neslyšeli nikdy. Tak jsem řekl, že bych možná radši nešel do toho Terezína. Ono ji to myslím trochu mrzelo. Ale na druhou stranu, možná že byla vlastně ráda, takže když jsme došli dolů k té tramvaji, takže jsme to vyřešili. No tak prostě příští ráno ona tam nebyla."

  • “Udělalo to na mě velkej dojem. Já si pamatuju… Teda zaprvé jsme se příšerně báli. Oni ti Němci ty vězně dost mlátili. My jsme byli v takový cele, která měla mříže, bylo vidět skrz ty mříže na tu chodbu – bylo vidět, jak ty vězně tam odváděj z těch výslechů s úplně rozbitýma obličejema, krvácející. Nemohli chodit, byli úplně zničení. Tak to na mě udělalo celoživotní dojem. Potom jsem se vlastně rozhodl, že zkusím přijít na to, čím to je, že ti lidi jsou takoví. Věnoval jsem se ve svý kariéře poměrně dost psychopatologii násilí.”

  • “Asi tak roku čtyřicet dva začala pracovat v Židovském muzeu. Ostatní pracovníci v tom Židovským muzeu – to byli podle norimberských zákonů stoprocentní Židi, kdežto maminka si roku 1942 znovu vzala mého otce, s kterým se rozvedla roku třicet devět, myslím. Poněvač se nemohli shodnout. Takže ona byla klasifikovaná – ne jako ‚položid‘, já už jsem zapomněl, jak se to jmenovalo, ale prostě manželky křesťanů, kteří se s nima nerozvedli, židovský manželky byly klasifikovaný jako takoví ‚položidi‘. A obráceně to platilo taky. Takže ona v tom muzeu zůstala, i když ti ostatní byli postupně odsouváni do koncentračních táborů a zabíjeni. Pak se po válce taky stala ředitelkou toho muzea a přivedla ho ke slávě, kterou to muzeum teď prožívá.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.07.2018

    (audio)
    délka: 01:28:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem přijít na to, proč se lidé dopouštějí násilí

Jan Volavka v roce 2019
Jan Volavka v roce 2019
zdroj: Během natáčení

Jan Volavka se narodil 29. prosince 1934 v Praze. Oba rodiče byli známí kunsthistorici. Matka Hana, rozená Frankensteinová, byla židovského původu. Za války ji částečně chránilo smíšené manželství. Jan sám byl nacistickými norimberskými zákony klasifikován jako židovský míšenec prvního stupně. Počátkem roku 1944 se otec Vojtěch Volavka pokusil se synem Janem uprchnout do Turecka, na hranicích se Slovenskem byli ale zatčeni a skončili ve věznici v Uherském Hradišti. Devítiletý Jan strávil v nacistickém vězení tři týdny, pobyt zde určil jeho pozdější profesní dráhu. Otce z vězení deportovali do pracovního tábora v Bystřici u Benešova, syn se vrátil do Prahy. Poté, co i jeho matku v únoru 1945 deportovali do Terezína, zůstal desetiletý Jan doma sám. Po čtrnácti dnech se ho ujala matčina přítelkyně Elsa Kučerová, u níž pak strávil zbytek války. V letech 1953-59 vystudoval Jan Volavka lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. 22. srpna 1968 spolu se ženou emigroval a v USA se stal uznávaným psychiatrem a odborníkem na neurobiologii násilí. Je emeritním profesorem New York University School of Medicine.