Pavel Voldřich

* 1960

  • „Na lodi je to tak, že přijdete před půl osmou. V půl osmý pouští na loď. Když jste napitý, tak vám dají fouknout namátkově. A když jim nadejcháte, tak: ‚Běžte se projít. Přijďte až zítra.ʻ No a jinak, když přijdete na loď, tak zaplatíte dvacet korun, dostanete žeton, abyste se mohl vykoupat. No a máte tam jídelnu. Tam se můžete najíst. Ale musíte mít svý jídlo, že jo. No takže do desíti hodin je televize na tý jídelně. V deset se vypne a jdete spát. Ráno v šest hodin budíček, do půl sedmý musíte být venku. Takže od půl sedmý do půl osmý do večera musíte lítat.“

  • „Bál jsem se každýho dospělýho člověka. Protože jsem neměl důvěru k nikomu. Já jsem důvěřoval jediný vychovatelce, kterou jsem strašně měl rád. Bral jsem ji jako maminku, babičku, tetu. Byla to nějaká paní Cieslarová, která si mě vzala i na prázdniny domů.“ „A vy jste před chvilkou říkal, že se k vám chovali hezky, ti dospělí. Máte na ně hezký vzpomínky.“ „Jo. V dětským domově ano. Ale cizí lidi jsem neměl rád nějak. Těch jsem se bál. Tatínek s maminkou, když přijeli podruhý do nemocnice, tak táty jsem se strašně bál. Já nevím proč ale, tatínek mi nikdy neublížil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.02.2019

    (audio)
    délka: 01:26:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dětský domov mě nepřipravil na běžný život

Pavel Voldřich v roce 2019
Pavel Voldřich v roce 2019
zdroj: natáčení Post Bellum

Pavel Voldřich se narodil 8. října 1960 v Kralovicích v západních Čechách. Pochází z neutěšených poměrů – někteří z devíti sourozenců byli dáni k adopci, někteří vyrůstali v dětských domovech. Pavla odebral sociální úřad rodičům, když mu byl rok. Byl postupně umístěn do několika dětských domovů. Měl duševní problémy, bál se lidí, špatně mluvil. Vychodil zvláštní školu a když mu bylo 15 – stále ještě byl chovancem dětského domova – začal pracovat jako pomocný dělník. Když mu bylo 17, odstěhoval se z dětského domova do Plzně na ubytovnu, kde pracoval ve Škodovce. Byl několikrát odsouzen k vězení, většinou za krádeže nebo za napadení policistů. V devadesátých letech skončil na ulici, v létě trávil noci venku, v zimě v noclehárnách. Stabilitu v životě našel díky Novému Prostoru, jehož cílem je pomoci bezdomovcům. Díky příjmu z prodeje časopisu si mohl dovolit platit nájem na ubytovně. Stal se věřícím – víra mu přinesla klid duše a pomohla mu urovnat si život, zvládl přestal pít alkohol. V budoucnosti plánuje nadále prodávat Nový Prostor.