„Byli tam i učitelé docenti, kteří měli nějaký politický škraloup a třeba z Prahy je poslali do Budějovic. Byly diskuze na chodbách, i místo přednášek nebo cvičení a podobně, takže se tam člověk dozvěděl i něco, co se nemohl dozvědět oficiálně – buď z politického hlediska, nebo i z odborného, například co se dělá špatně v zemědělství, například ve hnojení a podobně.“
„Jen takovou perličku mám. Učitelé tam byli různí, také komunističtí. Jednou jsme šli do lesa na chvojí a našli jsme tam jejich záchod [po ruských okupantech]. Byly tam všelijaké dopisy nebo noviny a v rámci družby jsme nakonec místo chvojí a dřeva měli sbírat ty dopisy a číst je.“
– „A co to bylo za dopisy?“
„Byly to asi dopisy, které jim někdo posílal z domova, byly tam i útržky novin. Oni to používali na hygienu po vykonání jisté potřeby a my jsme to měli sbírat. Maminka pracovala na hygieně a když jsem přišla domů a řekla jsem jí, v čem jsem se hrabala, byl doma poplach. Tohle už bylo opravdu hodně přehnané. Učitelé se ve škole báli ledacos říct a to se pak odrazilo i v roce 1989. Syn už chodil asi do do třetí třídy a paní učitelka říkala, že neví, co má říkat, protože neví, jak to dopadne.“
„Pamatuji, že jsem tam stála, oni se mě na něco ptali a já jsem něco říkala. Ale co jsem jim říkala, to už nevím. Když jsem pak přišla domů, tak jsem se pozvracela z nervového vypětí, protože se tam rozhodovalo o tom, jestli půjdu po rozvodu k otci, nebo k matce.“
Otec myslel, že mě díky svému kádrovému profilu získá do péče
Ing. Jaroslava Vondrková, rozená Suchá, se narodila 11. února 1954 v Prachaticích. Její matka Květoslava, rozená Filipová, byla zdravotní sestra, otec pracoval jako redaktor deníku Jihočeská Pravda. Manželství jejích rodičů bylo rozvedeno v roce 1960. Dědeček Jaroslavy Vondrkové Josef Filip byl za první světové války na ruské frontě, kde přeběhl a dostal se k československým legiím. Tato rodinná zkušenost se propsala i do období, kdy za komunistického režimu legionáři upadli v nemilost. Dle vyprávění pamětnice se o ni otec po rozvodu soudil a argumentoval právě „závadnou“ legionářskou minulostí matčiny rodiny. Dcera nakonec mohla zůstat s matkou, i díky zásahu strýce, který sloužil u armády a měl tedy příznivý kádrový profil. Jaroslava prožila dětství v Netolicích, kde zažila například také invazi vojsk Varšavské smlouvy. V letech 1969–1973 studovala na gymnáziu v Prachaticích, poté absolvovala ekonomii na zemědělské fakultě v Českých Budějovicích. V 70. a 80. letech žila především rodinným životem, s manželem vychovávali čtyři děti. Věnovala se též práci v charitě. V roce 2023 žila ve Vlachově Březí.