Jana Vydrová

„Ta emigrace, která přišla v roce 1948, to byli nejkvalitnější lidi, kteří se pohybovali v zahraničí. Všichni ti, co jsem poznala, byli vysoce hodnotní a pracovití a vážili si svobody. Pak to ještě pokračovalo, ještě v té době, kdy my jsme přišli v tom roce 1964. To ještě byla tahle skupina. Ale v roce 1968, kdy byla silná emigrační skupina, to už byla taková nejednotná část obyvatel, kteří opouštěli Československo. Řada z nich měla i tvrdou spolupracující minulost s komunistickým systémem. Bylo to hodně i na univerzitních úrovních. Po tom 70. roce, neříkám, že to byli všichni, ale řekla bych, že přibývalo lidí, kteří měli spíše ekonomické zájmy. Řada z nich neměla svoje zásadní politické přesvědčení.“

„Moje maminka strašně těžko nesla, když mě vyhodili z toho zahraničního obchodu. Já jsem brečela a opravdu mě to ranilo. Nejen že mě vyhodili, ale nedali mi doporučení.“ Tazatel: „A jak vám ten vyhazov zdůvodnili?“ – „Kvůli buržoaznímu původu. Tak to řekli. Bylo to v roce 1961. Byla jsem tam zhruba čtyři roky. Zavolali mi, že mě nemůžou poslat do Švýcarska do obchodního oddělení. ‚Bohužel, soudružko, musíme vám ještě sdělit, že musíte opustit náš zahraniční obchod.‘“

„Mně se stýskalo strašně. Mně se stýskalo hodně a často jsem si pouštěla z gramofonu Dvořákův koncert, violoncellový. Protože můj tatínek byl violoncellista. Plakala jsem a plakala. Takže strašně se mi stýskalo. Ale moje maminka byla obrovsky podpůrná. Ale hlavně ta svoboda, ta nás všechny pohltila. Ten pocit, že najednou jste svobodní. Ale přesto jsem měla i zlé sny, a ty mám dodneška, které se táhnou z toho komunistického režimu.“ Tazatel: „O čem ty sny byly, měly nějaký scénář?“ – „Byly o tom, že někam nedojdu nebo že někdo někde je nebo že někdo mě někam unese. Někdo je citlivější, někdo otrlejší, možná, že jsem v té první skupině. Podepsal se na tom ale tento systém hlavně z toho údobí po tom roce 1948 do toho roku 1965. Pak jsme byli velmi rozrušení tím rokem 1968.“

„No, a samozřejmě že moji rodiče byli oba dva vyslýchaní, když jsme se nevrátili. Tatínek to těžce nesl, byli vyšetřovaní v Ruzyni, nezávisle na sobě. Napřed vzali tatínka, pak maminku. Tatínek potom vyprávěl, že když tam maminka šla, byla pikantně příjemná. Tatínek říkal: ‚Já tam sedím a najednou vyjde maminka, jako valkýra.‘ Vyčítali matce, že jsem utekla. Ale maminka to obrátila a řekla: ‚Vy mi tady vůbec nic neříkejte, protože něco řeknu já vám: Vy jste mé dceři udělali všechno proto, abychom my přišli o dceru. Vyhodili jste ji, nedali jste jí možnost… Všechno, co vy jste jí tady naservírovali, tak se vrací, ale ne vám, ale vrací se to nám.‘ Tatínek říkal, že maminka byla bojovná. Ale řekla jim to popravdě. Jsem přesvědčená, že tohle jim tatínek neřekl. On to nějak vyslechl, oni měli navrch, ale maminka diplomaticky, ale popravdě řekla to, co jsem teď řekla.“