Svatava Vynal

„Konečně tedy potom jsme se spojili s těma dvěma a šli pět dní a hlavně pět nocí, protože během dne jezdily po silnicích hlídky. V celém pásmu asi tak 20 kilometrů širokém byla zóna, kam už se nesmělo. Bylo to hrozně nebezpečné, protože to byl jeden na motorce s velikým světlem otevřeným na všechny strany a za ním jeli dva na dalších motorkách, jeden koukal vlevo a druhý koukal vlevo. Hledali, jestli se něco hýbe nebo někdo vyskočil z křoví nebo tak. Přeběhnout přes cestu bylo strašně těžké, na to se muselo dlouho čekat, až nikdo zrovna nepojede. Bylo to velmi nebezpečné, takže se chodilo hlavně v noci. Spalo se tak, že se vzal stromeček, položil se, abychom neleželi na sněhu, na tom se potom spalo. To víte, že to nebylo nic moc, já měla zmrzlé nohy. Jednou jsme museli jít přes velkou kládu, která byla jako most, ale byla to kulatá kláda a hrozně to klouzalo. Přes tu jsme museli přejít na druhou stranu, opravdu to nebyla legrace. Ale konečně po pěti dnech se nám to povedlo, my jsme ještě kus šli, jako by tam ještě nebyla hranice, nebylo to poznat, nebylo to značené. Když jsme prošli, tak jsme okamžitě zamířili na první policejní stanici a tam mě přivítali: ‚Du Tschechisches Schwein.‘“

„To byl hrozný nálet, opravdu veliký. To jsme utíkaly s maminkou k nějaké velké zdi. Ten dům byl z roku 1910 nebo 11, takže měl silné zdi, tak kdyby to padalo, aby alespoň nějaká zeď zůstala a že se pod ni schováme. Nám to vyrazilo samozřejmě všechna okna a balkon, všechno to bylo zasklené dvojitými skly, tak to všechno vypadlo. My jsme neměli žádné světlo během následujících týdnů. Jenom od mojí sestry z kočárku to malinké z celuloidu, co se dává na kočárek, tak to se nerozbilo, a to bylo naše jediné okno v bytě.“

„Když jsem se seznámila s Mary Quant, tak jsem říkala, tak já ji nechám vyrábět ty věci v Itálii, protože ona to zatím dělala doma. Takže to nebylo mezinárodně ještě rozšířené. Tak jsem řekla, Radici to bude dělat a já to uvedu. A tak Mary Quant přiletěla. V Miláně je vedle katedrály palác a vedle něj je Terasa Martini, každý tam ví, co je Terasa Martini, a tam se dělají nóbl schůze a takové věci. Tak jsem to tam pro ni nechala udělat. Když přišla, tak to bylo narvaný, kvůli ní přišli všichni, všichni novináři. Nedalo se tam hýbat. Ona přiletěla se svým manželem, je to šlechtic, a ji potom také povýšili do šlechtického stavu. Tam jsme jí udělali první ukázku a potom na veletrhu mi dali stánek, a že tam bude Mary Quant. Vzala jsem holky, oblíkla je do toho krátkého a nechala je běhat po celém veletrhu. To ještě všechny nosily dlouhé sukně, tak se všichni koukali, co to tam běhá. Bylo to hrozně hezké a moc se to povedlo.“

„Jak jsem dělala ty kurzy o tom, jak se dělá rádio, tak tam nám řekli: ‚Napište něco pro rádio, něco zábavného a krátkého.‘ No tak já jsem napsala… je to krátké. Chcete to slyšet? (Povídejte.) Já si možná nepamatuji přesná slova, ale každopádně o co jde, to ano. ‚Ach, drahoušku! Podívej se z okna! Všimnul sis, jak je krásné počasí? Vždyť ono už je jaro! Vidíš? Ptáčci zpívají, no ne, nádhera! To mi připomíná, že budu potřebovat nový klobouk.‘“

„To jsem byla v Bancroftu a já bych chtěla citovat jednu zajímavou věc. Když jsem tam přišla, tak asi měsíc potom byl na návštěvě u nás v Paříži pan McCantire, což byl generální ředitel celého koncernu. Ten mi řekl něco moc zajímavého: ‚Svatavo, vy tady budete mít spoustu věcí, které se vám možná budou zdát, že jsou špatně dělané. Buďte tak hodná, napište si to a napište mně to. Já vás ujišťuji, že si to přečtu. Co s tím udělám, to už bude na tom, jakou to bude mít cenu a co v tom bude. Ale já si to zaručeně přečtu. Udělejte to, tím máte alespoň tu možnost změnit věci a vylepšit je.‘ To bylo něco báječného, protože člověk normálně má vždycky chuť něco změnit, ale teď jde o to, jak a co. Já jsem mu nakonec nikdy nenapsala, protože jsem si to vždycky rozmyslela. Vždycky jsem se snažila to už udělat sama, aby to nemuselo být, že on mi říká: ‚Hele, tak tam dejte těm lidem...‘ Ne, já už jsem si to vymyslela a taky už jsem to dělala.“

„To jsem říkala, že byl za první světové války na Asinaře? Tam bylo to zajímavé, že táta se zachránil lží. Můžeme lhát, ale když potom dostojíme tomu, o čem lžeme. Oni se zeptali, kdo mluví italsky, a on italsky neuměl, jen francouzsky, německy a anglicky, a on řekl, že jo, a přihlásil se. Oni tam byli potom asi dva tři týdny. Učili je, protože to byli většinou negramotní Italové z Istrie, kteří mluvili špatnou italštinou a neuměli číst a psát. No, tak je učili, jak se píše tohle a tohle. Tatínek se to mezitím naučil, takže potom, když to skončilo, tak on už mluvil natolik italsky, aby to bylo v pořádku. To je krásné, ne? Smíme lhát, ale musíme tomu dostát.“