„Tatínek byl zaměstnaný na nádraží s Francouzi. Bylo to v nějaké kanceláři, kde se ty vlaky sledovaly, odkud kam jedou. Skončilo to tím, tatínek mi to vyprávěl, že ti Francouzi, když jel vlak se střelivem a municí, tak měli nějaké spojení a ten vlak vybuchl.“
„Byli v odboji?“
„Ano ti Francouzi. Tatínek věděl, že by se sklouznul s nimi, tudíž odtamtud prchnul. Přijel do Čech na nárazníku vlakem.“
„Schovával se do konce války?“
„Schovával se na pro něho příhodném místě, a to byly Sedmihorky. V nějakém penzionu mu to babička s dědou zařídili, aby byl dobře schován, a pro něho to bylo velmi výhodné prostředí.“
„To bylo něco jako když lidé zažili ty hrůzy a už to v sobě uzavřeli a nechtěli o tom mluvit. On (otec) mi v podstatě říkal, že spoustu lidí, když se tam nemilosrdně střílelo, ukryl v bance, normálně za šaltr.“
„Nikdo tam nepadnul?“
„Ne, ne.“
„Co to znamená, že se tam střílelo? Že honili po ulicích? Ale to už bylo po válce.“
„Tak jak vypadal ten odsun (Němců), že jo. To se s nimi příliš nebabrali. On zařídil řediteli borských skláren, nevím už co, nějakou výhodu. A dokonce ten ředitel by nebyl býval proti, aby si otec vzal jeho dceru. Ale tatínek měl už svoji Milušku a už tehdy to odmítl. Ten ředitel potom napsal mému bratrovi, když utekl do Německa, dopis o mém otci. Bohužel ten dopis má můj bratr a já se ho ptala, co v tom dopise bylo. On mi řekl, že to bylo o otcově charakteru a že tedy čuměl.“
„Otec okamžitě někam utíkal a dal mi peníze, ať koupím konzervy do zásoby. Jenže tam byl takový malý krámek, tam bylo tolik lidí, stála fronta několik verst … tak že sednu na autobus, zastávka byla u jatek. Stáli jsme tam s asi pěti lidmi a v tom vyjel tank. Ona je tam taková mírná zatáčka a on to nevybral.“
„To je v Ptácké ulici?“
„V Ptácké ulici. On to nevybral a v podstatě se řítil na nás. Všichni jsme ztuhli a přitlačili se ke zdi, úplně to vidím jako dneska, starý, mladý, všichni měli tu reakci. Naštěstí to ten tank pak vybral a minul nás, ale bylo to velmi nepříjemné.“
Zuzana Vytlačilová se jako Urbanová narodila 5. září 1955 v Mladé Boleslavi. Jejího otce Jiřího Urbana nacisté totálně nasadili v Rakousku na dráze. Pracovali tam s ním francouzští odbojáři, kteří odstřelili vlak s municí. Otec proto raději utekl a skrýval se s pomocí rodičů v Čechách až do konce války. Po válce pomohl v Novém Boru odsunovaným Němcům, kteří se schovávali před střelbou v ulicích. Po roce 1948 otce a jeho další kolegy z úvěrového oddělení státní banky po vykonstruovaném obvinění odsoudili a uvěznili. PO propuštění pracoval v zemědělské správě a musel nutit sedláky z okolí Mladé Boleslavi vstupovat do JZD. Pamětnice během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 těsně unikla srážce s tankem na autobusové zastávce. Po maturitě absolvovala jazykovou školu, učila na základní škole a pracovala ve firmách Skloexport či Liaz. Její bratr emigroval do západního Německa, pamětnice kvůli tomu měla problém nastoupit znovu ve Skloexportu. Bratra v emigraci poté navštívila. Vdala se za Milana Vytlačila, měli spolu dceru Annu. V roce 2023 žila v Mladé Boleslavi. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Nadačního fondu ŠKODA AUTO.
