„My jsme snad byli tenkrát jediní cestující Židé. Měli s námi velké pohovory v Praze. Matka měla velké problémy: musela na gestapo a tak podobně. Říkali jí, ať nikam nejezdí, že se jí tu nic nestane. Jenže ona se nedala, a tak se nám podařilo poslední týden v dubnu 1939 odcestovat.“
„Osobně nemůžu říct, že bych zažila nějak špatnou válku. My jsme sice, když jsme byli chvíli v Londýně, zažili dost velké nálety. Museli jsme každou noc chodit do krytu – během bitvy o Británii. Ale potom, když jsem byla na vojně, byli jsme většinou v menších městech nebo třeba i na samotách, (kde) byly radiové stanice. Zde jsme těch náletů moc nezažili. Nemůžu říct, že bych na to měla špatné vzpomínky.“
„Každý jeden kufr, jenom nejnutnější osobní věci. Já vím, že jsme tatínkovi tenkrát koupili asi tři salámy, že mu je dovezeme. Cestou jsme je ale hlady snědli. Chudák nedostal nic.“
„Bylo to docela zajímavé a člověk, když byl mladý, tak si snad ani neuvědomoval, že se děje tak strašně vážná věc. My jsme z toho kolikrát měli i legraci.“
„Bylo to normální soužití. V pohraničí jsme vůbec neměli pocit, že jsme odlišní od ostatních, a ani se k nám nechovali nějak (špatně). Dokud se neobjevil Henlein, tak to tady bylo úplně normální.“
„Budu se raději snažit pomáhat, abychom Hitlera pokořili a abychom se případně i mohli vrátit (do Československa). Nechali jsme tam babičku, která zahynula v Terezíně. Prostě jsem dostala takový nápad, udělat pro to něco, pokud by to bylo v mých silách. Čekala jsem tedy, až mi bude sedmnáct a půl. Hned v ten den ráno jsem tam šla, na to se pamatuji. Říkala jsem: ‚Já bych to ještě stihla!‘ Stihla jsem to.“
Já osobně jsem bojovala proti Němcům Proti všem Němcům, to je jedno kterým Jsem ještě ze staré školy, kde se říkalo: Oko za oko – zub za zub. Pro mě byli všichni Němci špatní
Edith Weitzenová, vojín v. v., se narodila 7. května 1924 v Drážďanech do židovské, německy hovořící rodiny. V roce 1930 se rodina přestěhovala do československého pohraničí - do Liberce, kde paní Weitzenová navštěvovala německou školu. Kvůli nárůstu antisemitských nálad v pohraničí ke konci 30. let se celá rodina přestěhovala do Prahy. Rodiče byli následně umístěni v uprchlickém táboře u Kladna. Edith Weitzenová a její mladší bratr byli posláni každý do jiného dětského domova. V únoru 1939 vycestoval její otec, člen německé sociální demokracie, díky intervenci stranického předsedy Wenzela Jaksche do Velké Británie. Zbytek rodiny jej po dvou měsících následoval. Zde paní Weitzenová spolu s matkou pracovala, ale po krátkém čase narukovala do britské armády. Díky svým jazykovým schopnostem byla Edith Weitzenová přidělena k RAF (konkrétně k Women‘s Auxiliary Air Force - WAAF). Působila v radiostanici na britském východním pobřeží, kde monitorovala komunikaci německého letectva. Během války se provdala za skotského radistu. Manželství však nevydrželo dlouho, po rozvodu se v roce 1948 vrátila do Československa, kde pečovala o nemocnou matku. Po únoru 1948 byla Edith Weitzenová krátce vězněna, další perzekuce se jí však vyhnuly. Následně se zde znovu provdala. Až do penze pracovala v účtárně jednoho libereckého potravinářského podniku. Zemřela v roce 2011.
