Zdenka Wittmayerová

„Já jsem byla ve druhé třídě, když přišli Němci. Pamatuju, když přišli do Prahy, že moje maminka plakala. Naše maminka byla statečná, i když se tady splácel dům a nebyl tu byt, my jsme se sem dostali až dlouho a byla všelijaká trápení. Naši dali jeden pokoj paní, která utekla z Podkarpatské Ukrajiny. Tam jsme se my potom nemohli dostat. Až v roce šedesát – představte si to, od roku třicet devět, to začala válka – naši ten pokoj dostali zase pro rodinu. To byli takové jenom menší věci, ale přeci jenom nás to zasahovalo – nebylo uhlí, topilo se vším možným a vařily se knedlíky, jak se nasbíraly klásky, z klasů se vyfoukaly plevy a mlelo se to doma na mlýnku. Takže knedlíky byly takový jako husitský řemdihy, to nás škrábalo v krku, víte? Ale byli jsme rádi, že bylo tohle. A mazalo se takovým něčím podivným, říkalo se tomu Hitlerovo sádlo a bylo to něco mezi medem a sádlem. Zkrátka to si dnes vůbec neumíme představit.“

„Hned od prvního dne jsem byla skautkou nadšenou. Strašně ráda jsem kreslila deník, obrázky do kroniky, zpívala písničky, učila jsem se na kytaru od Cajdíka – manželovi říkali Cajdík skautským jménem – a zkrátka planula jsem na všech stranách.“

„Na tom táboře, ještě se k tomu vrátím, byla úžasná hra. Každý den jsme měli jiný úkol – tu přepalovat provázek o závod, tu zase udělat polní ohniště… A jedna část hry byla přeplavit se přes [rybník] na takovém voru, který si družiny samy zbudují. A představte si, že Ivo tuto hru hezky vymyslel, ale děti nehezky provedly. Vzaly špatné kousky, i když to bylo označené… Ale vlastně největší chybu udělaly v tom, že spěchaly a ty kousky, což měl být vor, špatně svázaly. A to znamená, že jak nastoupil – vždycky nastoupil jeden reprezentant z družiny – ten reprezentant na ten vor, tak se začaly ty kládičky rozestupovat. A milé děti, na různých vorech různé družiny, začaly tu propadávat, tu se sklouzly, tu se vor vzpříčil v bahně… Zkrátka, my, co jsme nebyli na vorech, hlavně vedoucí samozřejmě, jsme seděli na břehu a tenkrát jsem myslela, že přijdu o bránici, jak jsme se smáli. To snad bylo to nejsměšnější, co jsem v životě viděla. Tam sestra Kudrlinka, která měla nové plavečky, nejdříve volala: ,Ne ne, já na ten vor nepůjdu, já mám nové plavečky.‘ A představte si, že potom, když družina řekla: ,Ale, Kudr, vždyť ty jsi z nás nejmenší a nejlehčí, ty tam musíš!‘, skočila na vor a v tu chvíli jí prošla noha mezi kládičkama a už měla ruku od bahna, nohu od bahna, plavečky od bahna… a pak vám vylezla a byla úplně jako bahňák. No, zkrátka byla to nádherná hra.“

Teprve dneska víme, kolik bylo skautů zavřených, kolik popravených. V roce 1950 nám popravili bratra Plešmída, ten byl ze čtyřiadvacítky, kapitán dělostřelectva, vyznamenaný, bojoval celou válku. A v padesátým řekli – měl u sebe fotoaparát, že byl špion. Komunisti si dokázali vymyslet cokoliv…“

„Další rok jsme už uskutečnili velikou cestu, a sice po slovenských horách a po Hronu. Sjeli jsme za čtrnáct dní Hron. Tenkrát tam byla příroda úplně nedotčená a bylo to nádherných čtrnáct dní. Okolo byly louky a voda čistá… Jeli jsme jako veliké loďstvo – řada kanoí a také gumové čluny. Ty gumové čluny mají naši velkou vděčnost a lásku, protože se na nich dalo vařit, spát, psát kroniky, boxovat a bojovat, potápět se z člunu, obrátit ho – a byla aréna… Mám o tom článek. V té době jsem psávala pro Turistu na cestách, časopis, který vedl náš starý skaut a ten, který zakládal kobyliské junáctví – bratr Sopka, Jiří Dvořák. Tak tam vznikla naše spolupráce a také článek Chvála gumových člunů.“

„Už jsem řekla, že skauting je filozofie a že jsem šťastná, že jsem se do skautských řad dostala, protože skauting mi přinesl nejen takový opravdový přístup k životu se zdůrazňováním chránění přírody, ochrany slabších, humanismu, demokracie, právo všech lidí na svobodu… Ale také mi přinesl řadu přátel, a to i těch starších – poznala jsem třeba sestru Koseovou, Mackovou (s tou ostatně jsem ještě ve Svojsíkově oddílu), sestru Páleníkovou, to byla nadšená a statečná vodačka, sestru Karlu Lebedovou – mezi činovnicemi a instruktorkami, ale mám také řadu přátel mladších, kterých si vážím stejně jako svých starých sester…“

„No, my máme na prvním místě: Milovati svou vlast Republiku československou, takže vlastně tam je všechno řečeno. Jak říkám: naši kluci třeba jednou zachránili les. Máme vyznamenání, Středisko. Les hořel nahoře na Sázavě, když byl tábor. Tam byl Eda Pachman, ten docent chemie. Tak uhasili les a máme vyznamenání z toho. Ještě další akce. My chodili pořád na brigádu, třeba já mám obrázky ještě z roku, když Zdenička byla patnáct, to znamená 62. Ne, 72. Lesní brigády jsme pořád dělali. Nebo já jsem se upsala, že... Byla taková akce pomoci, no sbírat brigádní hodiny. Ale to všechno bylo normální pro nás. A každý den dobrý skutek. Já mám často dobrý skutek takový, že někomu zavolám. Víte, často se mi stávalo, že dokud jsem chodila, že jsem potkala mladé lidi a aniž jsem chtěla, oni se na mě usmáli, nebo já možná už náznakem, a řekla jsem si: ‚Aha, taky dobrý skutek‘.“

„Představte si, že můj manžel, on byl vždycky takový starostlivý o žaludek, ale on měl s sebou zásobu sádla, které jsme my doma škvařili, a kdyby byla naše družina, co jsme šli přes Nízkou Tatru, měla hlad, tak náš Jára nabízel sádlo, chleba byl vždycky. Tak celou tu cestu Strečno–Praha mazal všem družinám, protože my jsme byli rozdělený na zelený, modrý a ještě štěňata. Tři družiny. Celému tomu vlaku pořád mazal chleby se sádlem. On byl taky velmi nadšený skaut. Jo, to byl, ale hlavně úžasně pracovitý. Zachraňoval v tom skautu to, co by byl málokdo dělal. Nosil v náručí stany, aby nám je znova impregnovali. Takhle jsme mohli někde bydlet, my neměli stany, my neměli nic. Všechno bylo staré, zvetšelé a tak dále. A jinak se staral, jak říkám, třeba: já jsem byla vedoucí, ale vždycky porady jsme měli spolu, on všechno zařizoval nebo pomáhal zařídit. Potom začalo cestování do Rumunska. Káka vymyslel, že nejsnadnější voda bude Rumunsko. Tak jsme začali jezdit. Třikrát do Rumunska, pak Hron, slovenské řeky, Belá byla zdivočelá řeka, která neměla svůj tok, takž jste nevěděla, kam to půjde dneska. Hlavně já začala až ve čtyřiceti a to bylo na vodu dost těžké, protože Rumunsko mělo těžké řeky. Takže my jsme jednou čtyřikrát se otočili.“