“Útěk... Pokud budete chtít utíkat, řeknete třeba: ,Já se jdu ještě podívat do nějakého oddělení, jdu koupit nějakou hračku.’ A šel jsem do oddělení hraček, jako že něco koupím Petrovi. Východem ven, valil jsem k autu. Tam jsem si vzal tu kabelu a utekl jsem. Byl jsem v Trelleborgu, ve Švédsku, za tři hodiny měla jet loď do východního Německa a za čtyři hodiny měla jet loď do západního Německa, do Travemünde. Já jsem řekl: ,Aha, musím do Travemünde.’ Tak jsem si šel koupit lístek. Byl jsem rád, že mi zůstaly nějaké peníze, že jsem to neutratil všechno. Řekl jsem si, musím se někde schovat, protože už ty kluky nemůžu vidět. Nesnesl bych to, vím, že by mě přemlouvali a nakonec by mě třeba i zlomili. Tam byly dvě budovy v tom přístavu, jedna, menší, do východního Německa, druhá do západního. Tak jsem tam šel a tu tašku jsem si schoval do takového boxu. A že tam budu sedět. Říkal jsem si, je to hotový. Jenže budova byla zavřená , já jsem se tam dostal omylem a mě z té budovy vyhodili, že se bude uklízet. Takže mě vyhodili ven, že se budova otevře až hodinu před odjezdem. Já jsem neměl tašku, neměl jsem nic, jenom pas. A zase jsem byl v přístavu. A za chvíli se měli kluci vracet k autu, protože ta jejich loď měla jet dřív. Tam bylo všude široko daleko vidět. Tak jsem se zorganizoval, říkal jsem si, musím na stranu a pak vlítnu do města a ve městě - ten Trelleborg je velice hezké městečko, bývalé rybářské město, všechny ulice do pravého úhlu. Západ-východ nebo jih-sever. A já se někde musím schovat, aby mě nenašli, říkal jsem si. Pořád jsem sledoval čas, oni měli nájezd na tu loď v určitý čas. Tak jsem - první bylo, říkal jsem si, že se někde schovám. Nešlo se schovat. Napadlo mě, že půjdu k holiči. Někde jsem tam našel holiče. To už ale kluci - potom jsem si zpětně zjistil, když jsme o tom po letech mluvili - mě začali hledat a zjišťovat, co se se mnou stalo. Nemohli pochopit, že já, Pepek… Mysleli, že se mi něco stalo, že mě někdo přepadl. Že mě musejí najít a pomoci mi. A já jsem pomoc nepotřeboval, to ale oni nevěděli. Tak jsem šel k holiči, říkal jsem si, třeba odjedou beze mě. Sedím u holiče a najednou v tom zrcadle vidím ven, přes tu výlohu, jak bažanti jdou po chodníku. Říkám si, ježišmarja, oni mě asi hledají. A opravdu, oni mě hledali, chodili po těch hlavních třídách a dívali se do každého obchodu. Já jsem seděl s bílou plachtou kolem krku, do holičství je nenapadlo se podívat. Prošli, a říkal jsem si - oni mě hledají. A potřeboval jsem zabít ještě asi hodinu a půl. Na druhé straně bylo kino. Napadlo mě, že od holiče půjdu do kina. Vlítl jsem do kina a koupil jsem si lístek. Dozadu, tam byla tma, tam se hrálo nepřetržitě. Oni mě hledali i v tom kině, jsem se od nich pak dozvěděl. Ale jak mě znali, říkali si, že tolik peněz bych za lístek nedal. Tam bylo všechno sprostě drahé. Film skončil a zas nás vyhnali ven, tím východem zase na tu hlavní ulici, po které oni furt chodili! Hledali. Franta jim přikázal, že se mají dívat i do domů a do dvorků, jestli někde nejsem.”