Rudolf Žák

„Tam chodily německý děti a chodily český děti do jedný třídy. Tenkrát tam byl Václavík, se jmenoval, náš třídní. Byl to sudeťák, ale nebyl nacista, ten je snad nenáviděl. To byl docela dobrej profesor. A vypadalo to tak, že tady na téhle škole měli úplně jinou výuku. Tam se v první řadě věnovali matematice a fyzice a tam to všechno bylo pro ně okrajový. Tak jsme tam měli učitele jako třídního toho Václavíka. Pak tam byl jeden kluk na angličtinu, ten byl z Německa, asi přišel… ten měl železnej kříž a jednu ruku, to nevím, co bylo zač, tak akorát, že tu angličtinu nás učil. A pak tam byl jeden, to byl z Německa takovej starší pán, v Německu totiž byly vybombardovaný byty a oni jim pak dávali takhle v Čechách, že jim přidělili úplně zařízenej byt, co byl po těch Semitech.“

„Byla mobilizace v 38., já chodil do první třídy a byli jsme doprovodit s maminkou tatínka, když nastupoval do vlaku, a tam byl starší pán, koukal z okýnka. Maminka brečela, protože za první světové války přišla o bratra a o otce, tak měla strach. A ten starší pán se díval z okna a říkal: ,Paní, nebrečte. Všichni se na nás vykašlali.‘ On to řekl trošku jinak. ,Tenhle ten cirkus stejně budou muset rozpustit.‘ Ono to tak dopadlo a pak už byl celý ten vývoj. A to jsem si teprve uvědomil dospělej, že už tyhle ty lidi, obyčejný lidi, vlastně kolikrát přemýšleli lepší než nějakej politik. To je zajímavý, tohle mi zůstalo ležet kvůli jednomu sprostýmu slovu.“