Stanislav Zámečník

„Já jsem šel od sedmi let do školy, protože jsem říjňák. A když jsem šel do první měšťanky, tak mě ta hlava už tak bolela v té době, že jsem šel asi na čtyři nebo na pět měsíců do Hradiště do nemocnice. Tam jsem hledal ty schody. Nenašel. A tam jsem hrál poprvé divadlo, jako princ. Bylo to ve dvaapadesátém, ještě tam byly jeptišky. To se pak zrušilo v třiapadesátém, ty jeptišky. Ta jedna mi dávala injekce vždycky, chtěl jsem jenom od ní. Jednou jela navštívit rodiče. Já jsem ji měl tak rád, že jsem si ji od nikoho jiného píchnout nechtěl, tak jsem si ji nakonec píchnul sám, jako dvanáctiletý nebo jedenáctiletý. V té nemocnici jsem byl asi čtyři až pět měsíců, půlku školního roku. Takže mi řekli, ať se připravím přes prázdniny, že bych mohl dělat reparát. Já jsem nechtěl, že by to nemělo cenu. Vlastně jsem měl jít znovu do první měšťanky, ale oni ji zrušili a byly už osmileté školy. Takže jsem šel do šesté třídy a udělal jsem si asi tu osmou, abych měl základní vzdělání dokončené. Já jsem se šel pak učit v šestnácti a kamarádi ve čtrnácti.“

„To bylo taky zajímavé v tom činžáku. Válku, tedy konec války, když Rusi a hlavně Rumuni už začali osvobozovat Hodonín, tak jsme byli všichni v té prádelně. Tam byla i ta Němka Dohnalová [‚Pupi, dom!‘]. Tak ta tam taky byla a tam jsme tu Němku schovali, protože jsme k ní neměli nenávist. Ne že by ji lidé nenáviděli, ne, oni ji měli rádi, že to byla Němka, to jim nevadilo. Tak ji schovali tam, jak byly v činžáku betonové jímky na dešťovou vodu, to bylo v každém činžáku, aby ženské měly v čem prát. Byla suchá, nebylo tam nic, tak ji tam schovali. A to si pamatuju jenom, jak ten Rus, teda byl to Rus, nebyl to Rumun, rozrazil dveře s tím bubínkáčem. Kopl do těch dveří, rozrazil je a zeptal se: ‚German nět?‘ – ‚Nět!‘ Tak to bylo všecko.“

„Když začala ta letadla létat, tak jsme ze začátku chodili do toho sklepa, do prádelny, ale potom už lidem otrnulo a do sklepa nechodili. Dokonce to došlo tak daleko, že jsme si hráli venku, protože ta letadla pouštěla takové staniolové pásky, to prý mělo být proti radaru. Ale nevím proč, protože byl den a ta letadla byla krásně vidět. To byly stříbrné čárky, jak letěla. Krásně jsme se na to dívali a ty staniolové pásky jako malí sbírali. A v ten den, to už jsme došli domů k obědu. Brácha, ten se opozdil, ten si hrál za tratí, a my dva s bráškou jsme došli k obědu. No a než jsme začali jíst, tak to začalo. Tak jsme jako vždycky vlezli do okna a dívali jsme se, protože to byl krásný pohled, jak letěla. No a když to začalo, tak tam už se nečekalo, tam nikdo nepřemýšlel, matka nepřemýšlela, chytla brášku a letěli jsme do sklepa. Ona byla bosky. My jsme měli asi botky, teda já, a malý byl asi vyzutý. My jsme bydleli vlastně v přízemí. Takže jsme měli osm nebo deset schodů ke dveřím, co šly na ulici. Matka, když vybíhala ke dveřím, tak chtěla zatočit do sklepa, jenomže tam nějaká ženská začala panikařit a začala volat: ‚Plyn, plyn, plyn!‘ Takže matka vyběhla ven, tam na ten rožek. To bylo pekařství, tam jezdili dva Rakušani pro chleba, on jim pekl ten pan Hrádek. My jsme vyběhli v tom okamžiku, kdy to bouchlo tam a do toho čtvrtého činžáku. Vzalo to půlku z toho činžáku, takže z obou stran byly ty střepiny. Já jsem měl obrovské štěstí, že to byly milimetrové střepiny. Doktoři řekli, že byly malinké – kdyby byly větší, tak mě to zabilo. Matce to rozseklo loket. Měla tam takovou jizvu. A bráškovi to useklo nohu. Ta nožka mu visela na kůži. Střepiny jsou ale žhavé, tak mu to zacelilo ty cévy, takže nevykrvácel.“