„Ta fabrika, kromě toho, že byla tak všestranná, tak byla hrdá na své tradice. Tak jako bludiště na Petříně, tak tam měli mnohem lepší zrcadla, kolem těch zrcadel byly postavené všechny waltrovácké motory, předválečné i poválečné. Ty motory byly na takových kulatých podstavcích, ale bohužel se ty motory rozešly a vídáváme je v různých muzeích – ve vojenském, v technickém, a vlastně ta expozice, která tam byla – a jen ji někam přenést, tak se rozchvátila a zrcadlová síň zmizela. Ale nezmizela ta tradice.“
„My už jsme ho znali předtím, protože v učilišti, on nebyl veliký, ale když šel, tak se mezi učni hodilo: ,Jde Douša.‘ On měl takové obočí, prostě byl to chlap se vším všudy. Zkrátka měl kázeň už v době, kdy jsme dělali rukodíl, tak Douša byl někdo. Oni všichni ti mistři byli někdo. Fabrika tam dávala lidi vzdělané a chytré a se vztahem k lidem mladým. Sami byli ještě v dobrém věku, mladém, a tak po těch třech dnech jaksi nám Douša to dovysvětlil. Pak jsme šli na tři dny do Hloubětína poprvé do školy.“
„Samostatná práce, zkušenosti z fabriky, zkušenosti s lidmi, protože ve fabrice, když člověk udělal nějaký přestupek, jeden, tak se fabrika za něj obyčejně zaručila, když už to neopakoval, a byl to trošku k čemu člověk a ne nějaký zabiják. Fabrika, ta mě vlastně naučila všechno, do života mi dala nejvíc Waltrovka. A myslím, že řada fabrik měla podobné způsoby vychovávání mladých lidí, všestranné vychování.“
PhDr. Miloš Zárybnický se narodil 12. května 1936 v Praze. Dětství prožil v Lochkově, dříve samostatné obci, dnes součásti Prahy. Po absolvování základní školy v roce 1951 nastoupil do učení v závodě Motorlet, dříve Walter Motors, v pražských Jinonicích. Po složení učňovské zkoušky v oboru letecký mechanik pokračoval ve studiu na střední průmyslové škole strojní letecké v Praze-Hloubětíně, kde v roce 1957 maturoval. Po absolvování základní vojenské služby v roce 1959 pracoval v závodě Motorlet (Waltrovka) jako konstruktér, později vývojový konstruktér. V roce 1962 uspěl ve výběrovém řízení na místo ředitele Muzea těžby zlata v Jílovém u Prahy a z Motorletu odešel. Při zaměstnání absolvoval studium filozofie a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Muzeu těžby zlata zůstal do roku 1972, od roku 1973 až do odchodu do penze pracoval v Národním technickém muzeu v oddělení hornictví. Jeho specializací jsou dějiny hornictví. Je předsedou a jednatelem Hornické matice slezsko-moravsko-české. Jako dlouholetý muzejník spolupracuje s muzei v České republice a v Polsku a věnuje se popularizaci hornictví. PhDr. Miloš Zárybnický žije v Praze-Lochkově.
