Bohumír Zeman

„Jezdili jsme autem do Alp, takže každá ta cesta přes hranice, to byly tři až čtyři hodiny. Zastávka na hranicích trvala takhle dlouho, protože nás nechali klidně čekat hodinu nebo dvě před závorou a pak nás prohlíželi, opravdu dvě nebo tři hodiny, museli jsme sepsat celní prohlášení, tam se psala všechna čísla lyží, pak jsme pašovali v hůlkách devizy, které jsme si s tím vekslákem tady někde nakoupili (smích), tyhle věci, to byly všechno hrozné prohřešky. Takže takhle nás drezurovali, takhle nás cvičili, jak jsem říkal, třeba s tím stříháním, když měl někdo dlouhé vlasy, tak nás tam nechali ostříhat.“

„Horák jako trenér měl vždycky peníze na ten pobyt, a teď řekl, že prostě peníze na pobyt nemá. Já jsem měl smlouvu s Elanem, což samozřejmě nikdo nesměl vědět, nebo jenom částečně, aby mně šly nějaké peníze na Pragosport, kde jsem měl konto, ale kde si vždycky půlku vzali. Tak jsem nějaké finance měl, tak jsem řekl, že to zaplatím. A když jsme odjížděli, tak jsem si všiml, že si bere účty na recepci, tak jsem mu řekl, ať mi je dá. Tak mi je nedal, já jsem ho chytl pod krkem a trochu jsem na něj hulákal, ale nic fyzického jsem mu jinak opravdu neudělal. A za tohle mě potom doživotně diskvalifikovali.“

„Já byl relativně fyzicky vyspělý, už v patnácti letech jsem se přiblížil na úroveň reprezentačního družstva. Jako mladší dorostenec jsem byl postaršován, mohl jsem závodit ve starších dorostencích i v dospělé kategorii. Potom došlo ke zlomu, protože Dukláci z Liberce nemohli vycestovat, protože měli jednorázové výjezdní doložky, zatímco my jako študáci jsme měli trvalé. Po návratu ze soustředění, protože tam nebyl sníh, jsme mohli vycestovat jenom my, takže já jsem jel první závod ve Světovém poháru v šestnácti letech a hned potom se mi podařilo sjet FIS body, které mě opravňovaly ke startu na Světovém poháru. Takže jsem dostal hned v lednu znovu šanci, tam jsem si ty body opravdu vyjel a už v sedmnácti letech jsem mohl startovat na mistrovství světa ve Svatém Mořici.“

„Já si nejvíc cením toho, že jsem byl v mužské kategorii sedmnáctý v celkové klasifikaci Světového poháru, potom vítězství v Kitzbühelu v osmdesátém roce...“ – „To byla ta...?“ – „To byla ta kombinace. To mám podat? Nebo jak to mám... mám to ukázat?“ (Mluví o poháru se štábem, ukazuje ho na kameru, pozn.) – „Takže nám řekněte, co to je za cenu.“ – „Tohle je pohár za vítězství v kombinaci v Kitzbühelu na Hahnenkammu v roce 1981.“ – „Kombinace – to bylo...?“ – „Kombinace, to byl sjezd se slalomem. Takže klasická kombinace. Teď máme alpskou kombinaci a super kombinaci, kdy se to jede se super G nebo se sjezdem. A jedno kolo. To se jely dvě kola slalomu a regulérní normální sjezd.“ – „No a vítěz takové kombinace pak...?“ – „Vítěz takové kombinace dostane takový pohár a pak se po něm jmenuje jedna kabinka lanovky, která tam pak vozí závodníky na start sjezdu.“ – „Na kterou všichni Češi vždycky čekají, aby se svezli...“ – „To nevím, jestli všichni Češi... já si na ni taky občas počkám, když tam jsem.“