Michal Ženíšek

– „Během toho výslechu, nabídli ti spolupráci se státní bezpečností? Padlo tam něco takového?“ – „To já nevím. To si moc nepamatuju. Nevím jako. Formulace, že bych měl. Jako musel jsem jim slíbit, že když mně [František Otto] zase napíše, že jim ty dopisy zase dám. A že když prostě něco bude nového v té věci, že jim to musím říct nebo že jim to musím oznámit. A řekli mě, že si mě najdou, že to budou vědět, když se něco nového přihodí. Já jsem si to do souvislosti nedával. Ale předmětem toho bylo, že mi ukázali ten pas, že ho mají, ale nevrátili mi ho. A řekli mi, že proti mně zahajují trestní stíhání pro nedovolené opuštění republiky.“

„Odvezli mě tam na tu policii, zavedli do té kanceláře. Já si to moc nevybavuji. Šli jsme tam někudy jinudy. Myslím přes tou věznici, že jsme tam šli. Jestli to mělo být, aby mě vystrašili. Vcházel jsem do věznice. Tam mě prošacovali. Nechali mi ty cigarety. Pak jsme šli do té jejich kanceláře. Až když jsme šli pro ty dopisy, tak jsme šli zase jiným východem. To jsem zjistil, že je to spojené s tím domem, kde bydlel v tom prvním patře nebo v přízemí ten Štědrý. Tak jsem to ještě říkal. To vím. To mi říkali, že ho neznali nebo nevím co. Když se tam vešlo, tak to byla první nebo druhá kancelář napravo. Tam mi prostě řekli jestli vím, kde se nalézám. Já jsem řekl, že nevím. Ten Formánek mi přečetl z nějakého papíru, který měl před sebou, tak mi řekl, že se nalézám ve vyšetřovně Státní bezpečnosti a že jsem obviněný z ilegálního opuštění republiky. Já jsem byl vyděšený, mě to vůbec nenapadlo se vysmát. Mě bylo dvacet nebo dvacet jedna. To byla prostě úplně jiná doba. Já jsem o těch estébácích, od Flajzara jsem znal ty story všechny. On dostal asi devět let a odseděl si podstatnou část, pak ho pustili.“

„Tím, že on žil v exilu, respektive mimo republiku, a směl sem až po revoluci, tak on byl člověk, který tam vedl české knihkupectví, protože byl zároveň předseda tehdejšího SRPŠ, sdružení přátel školy. On to prostě jako koučoval, byl toho mluvčím, protože to byla česká škola. On jako jediný byl ten, kdo byl pořád k dispozici. Měl tu prodejnu na Lindengasse, což byla ulice, která sousedila s Mariahilfer Straße. To byla úloha Petra Pastrňáka, protože byl předseda tady těch spolků všelijakých a znal všechny ty lidi, kteří chodili nakupovat knížky z Kanady, ze Sixty-Eight Publishers, tak si to nechávali posílat k němu, on to prodával. Ta kooperace tam probíhala úplně v pohodě.“

„Ta myšlenka vznikla, jak jsem říkal, v okamžiku, kdy jsem viděl Františka Derflera, sólistu činoherního národního divadla nebo státního divadla, tenkrát to bylo nevím co, jak tam stojí v té frontě. Řekl jsem mu o tom, že jedu do Vídně natáčet film o exilových autorech a tak dál. A on mi říkal, že by nebylo špatné, kdyby podobné knihkupectví stálo tady, abych tady nemusel právě stát ty fronty, které tam opravdu stály a bylo jich požehnaně. Derfler nederfler. On jako starý dišos a starý chartista, tak to bylo celkem logické, že ho to musí zajímat.“